Martin Vopěnka: Nebarevné vzpomínky - šedá doba, šedé dětství

Útlá knížka Martina Vopěnky Nebarevné vzpomínky rozhodně není konejšivým rozpomínáním se na prachem zapadané vzpomínky dětských let. Návrat ztraceného ráje rozhodně nelze očekávat.
    Vzpomínky na období ohraničené intervalem počátek a koncem 60. let z Vopěnkova pera rozhodně nejsou sladkou melasou. Toulky dávných let, kde „barevné byly pouze plakátovací plochy“, matka – kvůli duševní chorobě – téměř neustále pobývající na uzavřeném oddělení. Antisemitské poznámky i ze strany otcových rodičů na adresu původu Vopěnkovy matky.
Neveselo truchlivo – od pozvolného uvolňování poloviny 60. let, kdy se začalo mluvit o „socialismu s lidskou tváří“, po úplnou deziluzi zapříčiněnou vjezdem vojenských jednotek spřátelených armád, jež měly pomoci opětovně nastolit pevný řád. Následovná situace má důsledek i na Vopěnkovu rodinu – otec s rudou knížku odevzdává i úspěšnou kariéru na akademické půdě...
Obsahem Nebarevných vzpomínek není moralizování nad změnou postoje společnosti, charakterů a politického vývoje, pouze konstatování faktů ze subjektivního hlediska vypravěče.
Kniha Nebarevné vzpomínky svým vyzněním stojí na opačné straně dosavadních „n/ostalgicky“ orientovaných – povětšinou filmových – děl, která s jistou měrou přece jen zlehčují období, které chtě nechtě ohnulo hřbet dvanáctimiliónovému davu bývalého Československa. Podobně je to u Vopěnky i s pohledem na dětství, z kterého si u většiny selektivní paměť zachovává jen ty pestré a příjemné okamžiky.
 

Zpět na Knihy, které "můžu"