Elie Wiesel: Noc - tam, kde naděje nechodí

Docela hodně knih vyšlo o katastrofálním období, které se odehrávalo mezi lety 1939-1945. Doba, kdy byl člověk člověku vlkem. Nový způsob jak se vypořádat s nepřítelem, nejen s nepřítelem a se zástupci nepohodlných národů. O vyhlazení jednoho národa, stejně tak i touze žít píše i Elie Wiesel ve své knize Noc.
    Knihy zabývající se 2. světovou válkou, které mi prošly rukama, povětšinou zmiňují nezdolné kamarádství, pomoc bližnímu svému, rozdělení se s kamarády o poslední zbytky jídla. Jen a pouze o přežití na úkor jiných, egoismu a na dřeň odhalených citech, kterým čelily stovky vězňů v továrně na smrt – Osvětimi, se dovídáme v knize Noc Elieho Wiesela, který si prošel „peklem na Zemi“ bez zbytečné omáčky, která povětšinou obsahuje témata kamarádství a dělení se o všechno. Z přečtení řádků této knihy je možno nahlédnout na samotnou podstatu lidské touhy po životě, odhození všech civilizačních konstrukcí, které v nejhorším místě na Zemi nemají žádný prostor se projevit a spíše jsou jen koulí na noze. Ten, kdo si urve větší sousto přežije, kdo bude následovat zákon džungle, bude nadále žít. Den se stává nocí, noc se mění v beznaděj... Stává se Noc synonymem tmy lidského žití, resp. přežívání?
Nechci kritizovat pohnutky a prostředky, které pomohly některým přežít v nehostinném místě v nesprávné době. Naštěstí jsem nemusel měřit míru životní existence sobě či jiným, ale oceňuji, že se Wiesel nezalekl popsat divošské pudy a instinkty dozorců, ale také lidí, kteří byli odsouzeni trpět na opačné straně ostnatého drátu a každý okamžik „odhánět kmotru zubatou“. To je kniha Noc, jejímž autorem je Elie Wiesel.

Zpět na Knihy, které "můžu"