Šedé duše Philippe Claudela - hoď kamenem, kdož´s bez viny

Kniha s názvem Šedé duše Philippe Claudela hraje ještě na temnější strunu než jeho novější „kus“ Brodeckova zpráva.
    Jsou knižní Šedé duše další variací jednotlivce brnkající na temnou strunu, nebo se jedná o celý orchestr, který hraje člověku ležícímu ve vaně, třímající břitvu, k dokončení finálního pohybu po zápěstí? Na pozadí neveselé atmosféry lze ještě zaslechnout nedaleké výbuchy granátů z valečného pole první světové války – někde na severu Francie. A aby truchlivosti bylo učiněno za dost, v nejmenované vesnici je objeveno tělo zavražděné desetileté holčičky a následně i mladé učitelky. Lze si představit příznivější kulisy k výletu do nitra šedých duší?
Retrospektiva komisaře, který s odstupem času sumarizuje událost neveselou truchlivou. Jeho mysl je zahalená tajemnem jako bájná londýnská mlha visící nad městem nad Temží 19. století. Orientace v myšlenkových pochodech je ztížena i stižena ztrátou osoby nejbližší, jež byla vyšetřovatelem vraždy milována. Komisař není osobou jedinou – vítejte v šedých duších.
Nutnost vyšetření případu je nabíledni – jako deux ex machina se ve vesnici zjeví dva dezertéři. O obětních beráncích není pochyb. Co oko nevidí, srdce nebolí a až čas samotný vyjevuje postupy tehdejšího „rozuzlení" případu. Jednoznačná odpověď na tisíce otázek chybí. Je však možno ji vůbec očekávat? V případě, že by se snad ve vesnici ani nenašlo člověka, jenž by mohl hodit kamenem? Ani u osoby, která měla vyšetřování na starosti.
Světlo na konci tunelu v šedi duše se u Philippe Claudela rozhodně najít nepodaří...

Zpět na Knihy, které "můžu"