Jan Procházka - Kočár do Vídně

Jak do knihy, která má pouze něco málo přes 100 stránek dostat napětí, nenávist, touhu po odplatě i lásku? Vše dříve zmíněné lze najít v tomto "majstrštyku" Jana Procházky, který byl v šedesátých letech zfilmován a který se odehrává na pozadí konce 2. světové války. To je kniha Kočár do Vídně.

    Kniha Jana Procházky Kočár do Vídně je opravdovým skvostem. Kolik rozpoložení, popisu chování, vnitřního hnutí jednotlivých postav se dá dostat do této poměrně krátké novely.

Je přelom dubna/května roku čtyřicátého pátého a osamělou vdovu donutí dva dezertéři německé armády prchající z východní fronty, aby zapřáhla kočár a dovezla je do Rakous, kde je domov obou vojáků. Nedobrovolně se tak stává formankou kočáru do Vídně. Je otázkou jestli se to podaří, protože starší je smrtelně raněn, mladší je nejen nastalou situací, ale také tím, co se na východě odehrávalo trošku vystrašen. Starší voják svým zraněním podléhá, mladý, vyjukaný vojáček zůstává na vše sám... Kočár do Vídně ve své cestě ovšem pokračuje.

Nenávist k německým uniformám je u ženy živena tím, že jejího muže právě soukmenovci uprchlíků oběsili. Zášť a nenávist tak sžírá její nitro, o lásce k bližnímu se už vůbec mluvit nedá.

I přes tuto nechuť k vojákům, žena zjišťuje, že i pod uniformou druhé strany – nepřátel – se ukrývá člověk a přes prvotní nedůvěru, strach a opovrhování se začíná tvořit něco nového, niterný vztah – láska. Doba je ovšem taková, jaká je a něčemu tak čistému prostě nepřeje, hlavně v případě, kdy se jedná o vztah s lidem nepřátelským.

Na scénu tak nastupují „hrdinní“ partyzáni, kteří, aby získali alespoň nějaké ostruhy, berou si prvně „do parády“ vojáčka, následně i venkovanku. Vypadá to, jako by se kola kočáru mířícího do Vídně dotočila...

Zpět na Knihy, které "můžu"