Michael Gira a Swans - intimita i randál...
Když se řekne hudební scéna “velkého jablka”, vybaví se mi hlavně Sonic Youth a Swans. Pokud se řekne “hluková scéna” New Yorku, pak je to kapela Swans. I když mám raději období po roce 1989, kdy se přiklonili k písničkářskému stylu. Když k tomu připočteme ještě Girův hluboký hlas, je o oblíbencích jasno...
Pozastavení první - Michael Gira v Brně (festival New! New! na Flédě)
Listopad roku 2008. Na Flédě se má zjevit další z výčtu ikon, které jsem obdivoval pouze z pásků, následně i z cédéček. Tři dny po oslavách pádu železné opony se na prknech místního klubu Fléda objevuje persona, která před několika lety byla zakladatelem a jedním z vůdčích duchů „dekadentních labutí“, jak je v upoutávce na jejich koncert roku 1997 překřtili na rádiu Attack, Michael Gira.
Na pódiu se objevuje nějaký mužíček, pouze akustickou kytaru v ruce a klobouk na hlavě, a usedá na přichystanou židli – byvší leader kapely Swans. Publikum, které moc hlav nečítá, ale na danou produkci (viz. Shoenfelt a jemu podobní) je tu lidí docela dost. A začíná obvyklá „zákopová“ válka, pokud je tu množství lidí menší než větší. Sám bard na prknech, z kterých se bude o své noční můry dělit, pod ním – v odstupu několika metrů od pódia – se zvědavostí okukují človíčka přišedší lidé.
Michael Gira však svým charismatem ani tak lidi nepřesvědčuje, jako jim/nám spíš nařizuje „Come closer, fuck, come closer.“ Je to snad poprvé, co vidím, že si někdo takto sám sjednává pořádek. A ledy tají. Dochází také na „slovní přestřelku" mezi byvším lídrem newyorských labutí a jedním (snad) pamětníkem legendárního koncertu The Swans na Šalepce (ano, taky jsem překvapen jaká hudební produkce se tam kdysi pořádala) ohledně přesného letopočtu, kdy se tam Gira se svou skupinou podíval (den a hodinu pro jistotu tito dva „orální pistolníci" neřeší). Lidi mu hltaj jak hudbu a texty, jak i jeho odér, jelikož se „labuťákovi“ podařilo veškeré návštěvníky přesvědčit,aby se mačkali pod jeho nohama. Z piedestalu se linou bluesové songy, sem tam akustické verze písní Swans a se zatajeným dechem zjišťuji, že i nehlučná produkce má své kouzlo, pokud se umí podat. A to Gira tento večer uměl.
Pozastavení druhé - Micheal Gira a Swans v Praze Akropoli
Tři roky uplynuly jako voda, ke mně se dostává zpráva, že se do Prahy mají dostat Swans v „pravěkém“ složení, tj. bez Jarboe. Nevadí, i tak jsem zvědav, co mě může očekávat. Lístky kupuji v předstihu a abych rozšířil obzory i své přítelkyni, vyrážíme spolu nach Prag. Smůla se nám cestou lepí na paty, prvně jsou problémy na dálnici s mýtným přístrojem v autobuse, při příjezdu do „matičky stověžaté“ se dovídáme o výluce metra a ještě máme zpoždění. Stihneme vůbec koncert znovuobnovených Swans? Předpříprava „U Oka“ padá. Do Akropole vstupujeme v době, kdy předskokan má své „odšmidláno“, docela mě šokuje, že někteří návštěvníci gigu mají v uších špunty (měl jsem za to, že zkazky na netu ohledně pískání v nich po skončení koncertu jsou přehnané). 
Každopádně jdu k baru pro pivo a při objednávce jsme svědky „hlukové zkoušky“ the Swans. Veškeré sklenice se roztřásají a já si říkám, má-li cenu vstoupit do jámy lvové a účastnit se vymítání sluchu. Ovšem za vstupné chci se podívat i na rachotící muže z NYC. Přes postrašení zkouškou je koncert záživný, sem tam dostávám direkt valící se zvukovou koulí do ksichtu, nosní dírky mi hudba obrací naruby. Marně vyčkávám na nějaké pozvolné a známé písně zrozené po roce 89. Marně. Nevadí, i tato retrospektivní jízda má co do sebe a není to až takovým zklamáním. Nezbývá než podotknout, že Swans opravdu hlučet ještě umí.
Co mi však ve finále vyráží dech, je přiznání přítelkyně, že teď (po koncertu) „slyší jako rys“. Očista uší bez potřeby navštívit lékaře...
zpět na stránku Naživo