Koncert Sigur Rós po konci světa - rok 2013

Nevím, jak bych mohl začít s popisem koncertu Sigur Rós. Citací Franty Nedvěda rozhovoru pro Mladý svět, který vyšel někdy v první polovině devadesátých let? „Tenisový kurt nebyl mým snem, přesto jsem si jej pořídil." Nebo vzpomínkou na mladší hospodská léta, kdy se jedna spolustolovnice zmínila, že pofičí na Coldplay (či co) do Londýna. S pomyslným poklepáním si na své čelo, co jsem tuto informaci zaslechl?
    Inu čas se mění a Sigur Rós mají sólo koncert ve Spojeném království, konkrétně Manchesteru. „Bratrovi se ozvu, na koncert se pozvu..." A to ještě se ženou, protože to ona je nezměrnou fanynkou bandy islandské. Postsvatební dar ve formě lístků ze strany bratra je potvrzen. Výlet k hranicím skotským může začít. Sigur Rós pro daný večer jeho třešničkou.
Kolem večerní sedmé přicházíme k Apollu. Venku front jak sviň, obchodníci prodávající propriety islandské kapely, somrák snažící se z lidí vylomit něco drobných. Dostáváme se dovnitř a nastává první problém. Foťák, který nenechávám v autě kvůli možnému zcizení se nelíbí místnímu „sekurity bojovi“. Marně se ho snažím oblomit vysvětlením, že je to možná přístroj profesionální, obsluha je však ryze amatérská. Zkrátka a dobře, fotit nechci. Dostávám instrukce, abych počkal u pultu, že přístroj schová. Houstone, máme problém. Chlápek mizí někam do prdele, což se mi nezdá, pronásleduji jej odhodlaně. Spolu s potenciální švagrovou lumpa dostáváme u vchodu pro „staff“. Ta si jej podává otázkami, kde je napsáno, že foťák není možno mít u sebe. Prej v podmínkách koupě biletu. Na námitky, že je to tak trochu diskriminace, neboť přístrojů zachycující prchavé okamžiky tam bude nepočítaně, odmítá se slovy, že si můžeme jít stěžovat na lampárnu. Dostávám nějaký papír s číslem, že proprieta byla uschována a vydáváme se do vnútra sálu.
Zbytek výpravy již našel místa, abych byl uklidněn, je mi doneseno pivo. Pódium je na show připraveno. Asi mají nějaké negativní zkušenosti, protože je před scénou plátno, které brání „vhodu“ různých předmětů. Inu „švagrová“ má v tašce jablko a banán. Začínám být nasrán, protože „předkapelník“ se opravdu poslouchat nedá. Nejsme na sklonku osmdesátek, abych poslouchal němou verzi Pretty Hate Machine. Vypočítávám možnou trajektorii jablka, ale to už není ve známe formě v 3D světě. A banánem je prý škoda metat. Tak trpíme všici. Chápu, „předkapelník“ měl navnadit publikum na teplotu islandské zimy. A to se mu podařilo.
Asi v devět však začínají znít ani ne tak zvony jako spíše tóny, které je s to zachytit i na filmovém dokumentu Sigur Rós Heima. Osvětlení umístěné za skupinou, které je přenášeno na byvší ochranu „muže za pultem“ (rozuměj DJe), evokuje obal i představeni kapely Loser Superhero. Počítám, že Sigur Rós včera žádnému incidentu nečelili, protože asi v půli druhé či třetí písně opona padá a všechny překážky mezi skupinou a diváctvem taktéž. Krom obvyklého „nárazníkového pásma" auditorium vs. pódium.
Již před halou jsme zaregistrovali čtvero rakouských autobusů s označením islandské kapely. Prvotní myšlenka o přišedších groupies ze země Jorga Haidera může asi padnout, protože v pozadí pódia lze rozpoznat smyčcové trio a stejné množství žesťového obsazení.
Frontman a zpěvák Sigur Rós Jónsi Birgisson na kytaru klasicky nehraje, ale „artově ji trápí smyčcem" (jak se vyjádřil brášin). Svými hlasovými kreacemi strká do kapsy nejen bezpočet mužů s kulema ve svěráku, ale také hafo kdys známých eunuchů. Umně mu sekundují jeho spoluhráči na basu, bicí a kytaru. Překvapením jsou nové písně, které diváctvo vhání do náruče ambientu i industriálu a nechávají zavzpomínat na The Young Gods. Že by možné pootevření vrátek do dalších hudebních luhů a hájů?
Toto všechno podporované světelnou šou z nespořivých žárovek. Že by brzy zakázané turné kvůli tomuto nedostatku? Na horní části pódia se promítá sled obrazů, impresionistických stejně jako hudba sama. Kapela je důkazem, že není třeba vládnout anglickým jazykem, aby jí ležel celý svět u nohou. Některé hudební vály – a že jich bylo požehnaně –, které dokáží Islanďané vyluzovat, upomínají pro změnu na hlukové pionýry Sonic Youth. Pokud tito jsou již „vetchými staříky“, potom mají v kapele Sigur Rós obstojné „potomky“ a následovníky. Někdy ovšem zdálo se mi nazvučení přehlučené...
Že je frontman kapely multiinstrumentalista přesvědčil několikráte v průběhu koncertu, když tklivé pasáže vyluzoval z klapkobřinkostroje, který byl v té době na pódiu. Že by pomyslný oslí můstek k další hudební návštěvě, koncertu Dukea Speciala...?
Ještě rada pro začínající kapely v době krize. V případě, že už nevystačí finance na mikrofony, lze možno tento nedostatek vyřešit zpěvem do snímače elektrické kytary. I toto poznání si lze odnést z koncertů Sigur Rós roku 2013. Dvouhodinová islandská hudební lázeň, která je kvitována pozitivněji než vybuchlá sopka Eyjafjallajökull, je ukončena stejnou písní již dříve zmiňovaného dokumentu Heima. Nejsme Jónsiho babičkou, nedíváme se na TV, tudíž stroboskopické blýskající peklo doprovázeno podmanivou basovou linkou nepřepínáme/nevypínáme a setrváváme do konce.
Pokud se před nedávnem všichni zaklínali koncem světa, potom koncert Sigur Rós byl soundtrackem k jeho opětovnému začátku a Ostrava se má v červenci na co těšit – i když zřejmě ve zkrácené verzi...

zpět na stránku Naživo