The Oscillation, Planety a jacísi „Kovbojové z Jupitera“ v Boru
Před nějakou dobou, možná třemi měsíci jsem se na stránkách Silver rocket dočetl, že se mají v naši kotlině zjevit angličtí The Oscillation. Poněvadž koncerty, které toto uskupení plánuje, mě málokdy zklamaly (pokud jsem se dle jejich doporučení řídil), vštěpil jsem si název hudebního kolektivu do paměti.
Díky možnosti poslechnout si, co dané těleso hraje, dospěl jsem k přesvědčení, že se na jejich šou vypravím. V březnu (nebo dubnu) bylo jejich vystoupení z nějakého důvodu zrušeno, proto jsem na jejich pozdější vystoupení a červen vzhlížel s nadějí. Přece jen hudební pochoutky ze zrovna vydaného alba Veils slibovaly opravdový kulturní i zvukový zážitek.
Třiadvacátý červnový den se odehrál v brněnském Boru. Pro některé zúčastněné premiéra. Podzemní labyrint nás přijal s otevřenou náručí. Bohužel, první střetnutí s tímto místem se neodehrává dle připraveného scénáře, nějaký 2 a půl hodinový časový skluz ve mně probouzí rozjitřenost a únavu. Žel, nezachraňuje to ani soubor „Kovbojů“, jejichž šum nechává mě chladným, kostýmní vybavení víceméně nudné a nezachraňují to ani přidělané lampičky na krempě klobouků.
Další kapelou, která na pódium nastupuje jsou severomoravské Planety. Z jejich alba Peklo, peklo, ráj však ční jako maják v širém moři (strašák v širých lánech) vál 68. Ostatní produkce je spíše stejného ražení, ale je to přece jen něco jiného, než s čím se můžu na českých kolbištích setkat. Hlukové stěny, které evokují Sonic Youth, melodičnost a podladěné kytary dávají vzpomenout na newyorskou či anglickou indie scénu. Příjemný rachot je podporován zpívajícím chasníkem třímající kytaru. Ovšem raší ve mně názor, že přece jen zní na způsob drobotiny, kterou by eventuelně mohli zplodit Thurston Moore a Kim Gordon, originál je jen jeden. Docela příjemná hudba, ovšem v konstelaci, která se tento večer odehrává (začátek jejich hraní něco málo po jedenácté), nadšení tlumí. To, že organizátoři kvitují posunutí celého programu slovy „Oscilejšn je to uplně v piči, kdy hrají, jsou tu v ČR poslední den, takže můžou hrát i ve tři ráno“, mě taktéž neuklidňuje. Přece jen únava se ozývá a slova nějaké omluvy taktéž postrádám...
Kolem hodiny duchů nastupuje hřeb noci, původně večera – The Oscillation. Prostor se začíná plnit živými dušemi a Angličané rozehrávají svůj set. Jsem opravdu zvědav. Dle slyšeného se mám těšit na ambientní hudbu, něco málo rytmů ala Despondancing, elektroniky, psychedelických výletů na způsob Syda Barretta a raných Pink Floydů, něco málo dubu v formě Rottenových PiL. Je to důvod proč zůstat a nechat působit na sebe něco více rytmů, které se linou z reprobeden a je vidět, že již úvodní rytmy si své posluchače získávají, mě nevyjímaje. Obecenstvo leží kultu „The Oscillation“ u nohou. Začínám si podupávat do rytmu a brzy se vlní i celé mé tělo. Zvonivé kytary mi připomínají The Cure či anglické hudebníky usídlené v Berlíně osmdesátých let. 
Čím déle se nechávám poddávat hudbě, jež se line z pod prstů kvarteta na pódiu, zdá se mi, že předchozí interpreti přece jen na zahraniční kapely jaksi nemají. Jako by se utkala česká kriketová reprezentace s anglickou. Rozdíl více než markantní.
Překvapením je pro mě účast „Budaře“ za klapkami, že by rezignoval na svou filmovou kariéru? Zpět k vystoupení. The Oscillation si podmaňují jak celý prostor a posluchače v něm, tak i čas, který s jejich hudbou uplývá poněkud rychleji, než by člověk chtěl. Na nasranost způsobenou nedodržováním harmonogramu zapomínám. Že by jedna z možností, jak vyřešit problémy jakéhokoli základu, jakéhokoli důvodu?
Konec vystoupení je neodvratný, čas se zastavit nedá, přesto může v jeho závěru na mysli vytanout otázka v nejedné hlavě divákově - hrál by takto Syd Barrett dnešních dní?
zpět na stránku Naživo