Alasdair Bouch koncertně ve Valmezu (scéna Za oponou)

Maminka vyzjistila, že se ve valmezském zámku na scéně za oponou má objevit nějaký chlápek z anglických zemí, který bude předzpívávat své nálady v doprovodu akustické kytary, mister Alasdair Bouch. Protože nechci maminku zklamat, přijímám a i s ženou vyrážíme směr Mňágov.
    Docházíme k zámku a nestačíme se divit. Kdys z mrtvého pátečního (potažmo víkendového) města se stává hýbající se mršina – ludí jako metele (kde jsou ty doby, kdy se chodíce ulicemi mohlo prozpěvovat spolu s The Exploited „Dead Cities“?). Cosi se děje v Sýpce, jakási šou je i v eM klubu. A že tam tedy omladiny je!
Po občerstvení a dovolení se podívat na díla po vernisáži, míříme do vinárny vyčkat času a svlažit hrdla. Ještě na schodech se míjíme s maníkem, který ve věkovém intervalu třiceti čtyřiceti let zdraví „Brrrý večerrr“, maminka zdraví, my jímáme podezření, že se na to pan Alasdair Bouch pro dnešek vysral a šel se bavit do víru maloměsta. Docházíme do vinárny, objednáváme něco málo pitiva, s obsluhujícím barmanem rozmlouváme o hluku, který tu nutí sklenice tančit polku (viz. Swans v Praze), onde rozkmitává mužské přívěsky k nevídaným vibracím. Raději se ještě optávám, zda bude vůbec koncert probíhat, když jsme tu prozatím pouze my tři. „Koncert bude, i kdyby tu nebyl nikdo,“ jsme ujišťováni.
Po dopití a střetnutí se se známou maminky, vyrážíme na prkna, která pro někoho značí svět. Mám jedinečnou možnost podívat se, co zažívají vystupující – pohled z pódia do auditoria sálu. Chyba lávky – díru v oponě nenacházím, proto raději mizím k baru, abych ještě zajistil dodržování pitného režimu.
Něco málo chvil před započetím hudebního recitálu přichází před mikrofon bývalý vedoucí eMka Karel Prokeš a dává něco zábavné forbíny o Alasdairu Bouchovi, že když si koupil jeho CD, při poslechu a čištění si zubů si zaběhl koupit i to druhé. Že by žil na zámku?
Před mikrofon se ovšem pomalu, ale jistě sápe maník podobného vzhledu, který nás dříve na schodech zdravil. Je upraven v oblek, který mu sedí jak „prdel na hrnec“. Image je podtržena slušivým kloboučkem. Začíná hrát a svou hudbou možná i lidi, kteří „Za oponu“ došli, začíná hřát. Intimní písně nasáklé blues, něco songů odkazujícím k Bobu Dylanovi, stejně tak nezapomíná lidi probouzet nějakými rychlejšími písněmi – to ty, kteří jsou unaveni transportem nebo pracovními povinnostmi. Při jeho projevu i všímám skoro punkového přístupu. V průběhu jedné písně Bouchovi praská struna, ovšem píseň přerušena není. Evokace jedoucího vlaku je přerušena až příjezdem lokomotivy v depo či přímo stanici, tj. ukončením písně (jaký to rozdíl oproti CTIBovi v roli předskokana na koncertu World/Inferno Friendship v Brně).
Až teď se dostává k výměně drátu na kytaře. Hudba je to příjemná a zdá se mi, že se dostává pod kůži všech přítomných – nejen seniorů, ale také nějakých „metláků“, kteří „za oponu“ zabloudili(?). Bouch se snaží s obecenstvem komunikovat nejen ve své mateřštině, ale hlavně v češtině. Milé „dobrrrže“ po každé písni je roztomilé. V následující pauze, kterou si písničkář vyžádá, je možno navštívit WC, osvěžit se nebo jít zakoupit hudební nosiče. Protože je maminka nadšena dosavadní produkcí, s radosti ji zakupuji vydaná alba. Po přestávce Alasdair Bouch ve svém směru ani nasazení nepolevuje, začíná ovšem komunikovat i v angličtině a začíná být čím dál vtipnější. Viz. zmínka „autogramy zdarma, pusinka za padesát, pro muže za tisic“ u mě vykouzlují úsměv na rtech. Zmínky o písních o „špatné lásce“ – a že jich bylo, skoro jako by vypovídaly o smutném životě hudebníkově. Poslední píseň, která vznikala ve vlaku a již byla jednou hrána, dohrála bez prasknutí struny a my pak mohli dobře nalazeni opustit prostory zámecké.

zpět na stránku Naživo