Valašský špalíček 2013 "Nic mi do toho není, ale kde jsou lidi?" – den druhý (22/06/2013)

Tam, co jsme včera skončili, dneska pokračujeme – téměř. Na obloze již sice není Měsíc, neboť nebesům vládne Slunce. A modří už vědí! Jak deklamuje Tomáš Hampel z legendární Prouzy: „...je k ránu a noc se s dnem střídá..." Tudíž nás nic nepřekvapuje, co se nebes týče, a těšíme se na náš druhý festivalový den na Valašském špalíčku roku 2013.
Vyspaní, něco málo najedení dorážíme kolem půl třetí k zámku. Již odtud lze slyšet povědomé takty balkánské dechovky. Snad jsme neprošvihli legendární Kalashnikov. Následně pohledem do programu zjišťujeme, že to nejsou zahraniční hosté, ale brněnští Čankišou. Jak je vůbec možné, že jsem doposud neměl tu čest vidět jejich hudbu? To, že tu je málo lidí, dá se omluvit brzkou hodinou, přesto lze spatřit pár jedinců oddávající se klácením do rytmů. Ale že Čankišou hrát a podmanit si diváctvo umí, dokazuje má pogující maminka. Po dohrání Brňanů se naše cesty rozcházejí. Maminka jde zhlédnout Ĺuboše Beňa, já se svým doprovodem (či naopak) míříme do podzemních prostor v kavárně U Zvonu. Hladolet tam má vyhrazen svůj fotbalový poločas. Maníci ve věku padesát a výš, v čele souboru brácha herce Krobota nebo vodník s Císlerovským knírkem, se prezentují jakousi směsicí elektrifikovaného folku a blues v doprovodu akordeonu. Ve sklepení je příjemně, ovšem jsem rád, že jsem nedal na doporučení žen a obul jsem boty.
Se Zvonem se loučíme, je nám řečeno něco o brzkém shledání ze strany personálu – kéž by věděli, že jsme tam nebyli naposledy. Na nádvoří zámku se prezentují Francis International Airport. Hlukem se snaží přehlušit stroje boeingu či airbusu, ale nějak se míjíme v hudebních preferencích. Rozhodujeme se pro návrat ke Zvonu, neboť jsou na řadě Ty Syčáci s Petrem Vášou. Počítám, že organizátoři někde udělali chybu, protože do eMka by na ně bylo snad plno. Při pomyšlení na včerejší ozvučení je diváctvo asi rádo, že přece jen hrají pod Zvonem, kde je největší tma. Příjemným zpestřením je mrtě mládeže pod hranicí dvouciferných čísel, z nichž jeden s povzdechem svému rodiči před další Vášovou písní sděluje: „To zas bude něco ...“ A taky že bylo. Zábava, sranda a humor. V jednoduchosti je krása a publikum se královsky baví.
Je toho nějak moc, co by se dalo vidět a slyšet. Ještě před ukončením Vášovy a Syčácké exhibice valím do eMka mrknout, co to jako ti Please the Trees jsou. Maník zmítající se na pódiu, drže kytaru, kterou si sem tam pohodí na záda, podobně jako Viki Cabadaj svou patku, a začne něco ťukat na klávesy. No budiž, ale opětovný kravál, který vše přehluší, mě vyhání ze sklepení zpět pod širé nebe.
Hluku mám docela dost, rozhoduji se, že by nebylo od věci porozhlédnout se po okolí, které mi kdysi klečelo u nohou. Nebo jsem to byl na kolenou já? Krátký špacír je zakončený opětovným vstupem na zámecké nádvoří, kde si dáváme grilované oštěpky. Prvně si říkám, že odolám, ale přece jen – žijeme jenom jednou. A chybu jsem, tuším, neudělal.
Bratr se nějak vyjadřoval o tom, že by do Mňágova přijel kvůli Acollectivu. Jsem tedy zvědav, co to má za choutky. Izraelští řízci jsou oblečeni v black metalové hadříky. Mno, je pravda, že i Joe Black byl hlavním překvapením minulého dne i přes svůj výzor. Muzikanti Acollectivu se připravují na značky, obecenstvo to vidí jinak. I přes zajímavou směsici roubování různých hudebních stylů se pod pódium nikomu nechce. Kytarista se snaží sepjatými pažemi přesvědčit JHVH, aby místo Mesiáše k pódiu nahnal alespoň něco málo tancuchtivých lidí. Je to však marné. To se dřív přemění voda v Bečvě ve víno, či zmrtvýchvstalý a pogující Jásir Arafat se zjeví na valmezském zámeckém nádvoří, než by člověk uviděl dospělce tančit před osmou večerní. Jen duo tříletých děcek si užívá tóny, které izraelské těleso zámeckému nádvoří servíruje. Glosování jednoho z frontmenů, aby si starší vzali příklad z nejmladších, padá na neúrodnou půdu. Tady taneční pšenka nepokvete. Dá se hudba Acollectivu přirovnat ke crossoveru 21. století?
Krátká návštěva eMka, kde zrovna hrají Vees, je způsobena nejen randálem linoucího se z podzemí, ale také hudbou, která je tam prezentována. Zjevujeme se na II. nádvoří, kde klidem a až meditativní seancí lidem nechává vydechnout duo ze Senegalu. Ke kávičce či čaji hudba více než příjemná.
Princess Chelsea lze si poslechnout, rozhodně neurazí, ačkoliv od vizáže předaček tohoto souboru by si neznalý návštěvník (já) nepředstavil, co budou hrát. Popina, která zase až tak špatná není, ale slyšet vícekráte není zřejmě potřeba. Každopádně v hlavě mi toho od nic moc neutkvívá. Spíše tedy nic.
S přibývajícím časem, ubývajícími slunečními paprsky se vkrádá do hlavy myšlenka, kde by se dalo zahřáti. KáZetko to jistí, resp. jistit by mělo. Ovšem Dikolson dnes Herolda nehraje. A máme po divadle...
Setkáváme se s maminkou a její doprovodkyní, sedíme na lavičce u fontány, jejíž klid ruší hudební produkce dánského Turboweekendu. Oproti reportážím o omladině z dánského království přijíždějící bavit se do Prahy na šrot, tito až tak moc chlastu neholdují, ale hudba taktéž nikoho až tak moc nezaujímá.
Jdeme se tedy mrknout na Napszyklat, ovšem skluz a následný začátek produkce nějakého rámusu podporovaná stroboskopem, dýmem a maníkem mající na hlavě pytel, mě opět vyhání pod jasnou večerní oblohu.
Chvíli děláme doprovod mamince, následně si jdeme připomenout folk-punk písně našeho mládí z produkce Původního Bureše. Jsme opětovně U Zvonu. Choť se kýve do rytmu při úvodních písních, já se tento den však verše „...a v dálce za ní Temelín, zejtra se zase nachmelím...“ nedočkám. Tentokráte únava padá na mou „milou milou“, loučíme se s Burešovýma a my se jdeme nadýchat čerstvého vlahého vzduchu na zámecké nádvoří, kde svůj koncert dohrává Cathy Davey a její trio.
Souhlas všech zúčastněných uzavírá kapitolu Špalíčku 2013 a my se se zámkem loučíme. Někdy zase na shledanou.

zpět na stránku Naživo