Koncert Jesus and Mary Chain: Psychocandy tour 2014
Něco málo druhé poloviny devadesátých let, silvestr, plnoletost se mě ještě netýká, z právě uplynulého roku zbylo pár prázdných pivních flašek, ten nadcházející je zhuštěn do několika lahví vína a z kazeťáku zní „I wanna die just like Jesus Christ/I wanna die on a bed of spikes…" skotských Jesus and Mary Chain.
V roce čtrnáctém třetího tisíciletí se naskytuje možnost vrátit se do dob, kdy jsem v ústech vyměnil cucající palec u nohy za ten na ruce – kapela Jesus and Mary Chain opětovně vyjíždí na turné se svou prvotinou, albem Psychocandy.
Po výletech do podzemí je nutné zůstat na zemi. Nebo bude lépe se vnořit do vod hudebního undergroundu? Buď jak buď, příprava v Manchesteru prvotně probíhá v Gorilla baru, kde nám dělají společnost New Order, Pixies, Stranglers atd. Pravda pouze zvuková kulisa. Kumpanie hodna našich person? Dáváme do sebe dva tekuté „španěly”. O kvalitě ví obsluha asi své, proto je nám donesena také voda – na zapití? Kvalita věru dobrá, jež má za následek nedozapnutí opasku. Další „z vostudy kabátů chechtacích“. Po občerstvovací zastávce kráčime k centru dění. V areálu univerzity navštěvujeme místní bar, nemáme sprej a proto do rukou bereme pouze guinessy. Zjišťuji, že hořké nejsou – podobně jako život(?), neboť cítím karamel. Po vyprázdnění se jdeme podívat do prostoru, kde se má dnešní retrošou provozovat.
Po vstupu nás překvapí dvě věci – spíš než klub je to tělocvična (slovy mého bratra) a kosa, která má barmanům usnadnit skladování tekutin. Jsem si jist, že budou mít teplotu „sedmého schodu”. Údivům však není konec. Z nabízeného repertoáru na baru vybírám grolsch a třeštím oči na kýbl, do kterého je možno vybrané tekutiny dostat – dnes tedy není zrovna správný čas na tupláka. Po odmítnutí „doubla” jsem znejistěn otázkou, jestli chci do půllitru led. Ti Engláni jsou asi blázni...
Béřeme se k obhlédnutí sálu, ale nic až tak zajímavého zde vidět nelze. Zorientováváme se a hledáme orientační body – pódium, wecka. Šou může začít. Nastupuje předkapela The Amazing Snakeheads. Repertoár teda nic moc – snaha hrát něco na způsob hlukového blues (podobně jako svého času australské kapely) a rámusu á la Swans. Počítám, že skoro všichni se modlí za ukončení aktuálních „mučivých vzpomínek”, doufajíc, že Jesus and Mary Chain nastoupí co nejdřív. Buď se v „tělocvičně” objevila viróza, nebo to někdo nedal. Z kosy se asi moc věštit nedá… Úklidové komando má napilno, my alespoň něco více prostoru. Na chvíli – v „báru” houstne místo dýmu atmosféra a dav.
Po desetiminutové zvukovce přichází členové Jesus and Mary Chain. Mikrofonu se chápe Jim Reid, po levici trápí kytaru jeho bratr William. V roce 2014 na hlavách punkgotické účesy nemají, Jim vypadá jako finanční poradce, Williamovy vlasy přimonínají Tima Burtona. Lze se však něčemu divit, když na druhou kytaru hraje Jim Jarmusch?
Je stále mezi bratry byvší řevnivost, nebo je to pouze škodolibost manchesterských zvukařů? Na samotném počátku koncertu lze snad poprvé a naposledy slyšet úplně vše, co lídr JAMC apaticky a jakoby s nezájmem říká: „Zahrajeme pár tónů od nás z Vysočiny...a zazdíme to vály z Psychocandy...“ Poté William začíná trápit svůj obráběcí nástroj podobně jako dřevorubec motorovou pilu a do nahuštěného prostoru pod pódiem vhání jednu zvukovou tsunami za druhou. Otvírákem se stává „April Skies“. Zpěv je sice utopen, ale retrolázeň lze vychutnat skrz hutné hlukové zábaly. JAMC zřejmě zůstávají věrní výletu zpět do osmdesátek – komunikace s publikem absolutně žádná, jeden flák střídá druhý. Proč se taky zdržovat? Život je krátký. Jen tak meziřečí v doznívajících kytarových feedbacích jsou čas od času k zaslechnutí slova díků. Obecenstvo bratrům Reidových tak jako tak zobe z ruky.
Před provařenou filmovou „Just Like Honey” se JAMC pakují do zákulisí. Reinkarnace 30 minutových vystoupení z počátku kariéry? Možná. Žádná legendární riot á la North London Polytechnic se ovšem nekoná. Na druhou stranu, asi by se jednalo o podobnou trapárnu, které by čelili Sex Pistols, pokud by při svém prvním reunionu v 96. plivali na lidi, skopávali je z pódií a posílali je a priori do řiti…
Po kratičké pauze se dostává na skorojubilanta. A aby se to posluchačům nepletlo, Reidové přehrávají Psychocandy dle pořadí skladeb na albu. Asi počítají se senilitou obecenstva – takže set je započat písní „Just Like Honey” a končí „It´s So Hard”. Na mysli tane hodina češtiny a biflování “Polednice”... Skladby jsou na pozadí pódia doplněny promítanými obrazy upomínající na JAMC a jejich rodnou hroudu. Souznění audia a vizuálna.
Moshpit se stává vroucím maelstromem lidských těl. Pogujících lidí je více než fotících či filmujících. Další atribut návratu do osmdesátek, kdy aparáty zachycující prchavé okamžiky nebyly tolik rozšířené?
Přesto nelze na tento osmdesátkový večírek nahlížet jako na omšelé retro. Hudba dnešních Jesus and Mary Chain zní více než aktuálně a samotní bří Reidové nemusí znovunahrávat již jednou zrobená alba. A že mají dostatek energie, dokazuje i to, že prvotně ledová jeskyně se po skončení koncertu stala hotovou výhní.
zpět na stránku Naživo