Koncert World/Inferno Friendship Society v Brně (Yachtu)

Již jednou se mi stalo, že jsem prošvihl koncert, který musel stát za to. Tehdy se jednalo o hudební spolek Black Heart Procession. Vyčítám si to dosud. Když jsem se prvně doslechl, že na Yachtu bude hrát World/Inferno Friendship Society, zbystřil jsem. Následné hledání informací a zpráv na síti sítí udělalo své. Na koncert Světa/Pekla půjdu děj se co děj.

První část, resp. částička patřila zpěvákovi z rožnovského Telefonu. Vypadá to, že dobu druhdy hlučících soukolí kapel frontmeni vyměňují za sólová vystoupení v doprovodu španělky – viz. třeba takový TV Smith.

    V daný večer si zpěvák CTIB uvědomil, že on není hvězdou nastávajících okamžiků, proto svůj set zbytečně ani neprodlužoval. Je pravda, že to nebylo špatné, zarazila mě však profesionalita sólomana, který po první písni přetrhl strunu a jal se ji ihned vyměňovat. S radostí jsem vzpomínal na Hansarda (nebo to byl Phil Schoenfelt?), kdo s vlajícím kytarovým vlasem odehrál celý koncert, aniž by bylo poznat, že něco podstatného chybí.

Nastává okamžik, na který všichni přítomní čekali. Něco málo lidí se sápe na pódium, jímá se hudebních nástrojů, či za ně usedají (kytara, saxofon, housle, klávesy i s harmonikou, bicí) a mezi diváky se objevuje hejhula s dresem z třicátých či čtyřicátých let. Začíná na promenádovníky bučet, aby začali hrát, stejně tak publikum ponouká k bližšímu přiblížení se k pódiu. Inu je to samozřejmě ústřední postava World/Inferno Friendship Society Jack Terricloth. Jelikož jsou to chalani a chalanky z NYC a jejich šou je prý založena hlavně na komunikaci s obecenstvem, jsem zvědav, jak si s nastalou situací – ocitnuvše se v barbarské zemi, kde si pomalu nerozumí Čech s Moravanem – vyrovnají.

Entrée, které si nezadalo s jinou veličinou newyorské hudební scény – Michaelem Girou, který si s publikem také dělal, co chtěl. Alespoň, co se organizace pod pódiem týče (viz. Michael Gira v Brně).

Následně se však přidal ke spolku souputníků, kteří již „drali" své hudební nástroje. Chopil se mikrofonu a trapas začal. Publikum bylo nepřekvapivě ostýchavé. Alespoň, co se počátku koncertu týče. Ústřední postava WIFS si to však nenechala líbit – v případě, že mu už ležel nejen New York u nohou, neodolá ani osazenstvo brněnského Yachtu. Aby návštěvníky zatáhnul ještě víc do hudebního cirkusu, sešel z piedestalu mezi své ovečky, jednu chytil kolem ramen a ptal se, zda-li chce slyšet rambajs. Rambajs a to pořádný. Oddechl jsem si, že jsem tuto otázku neschytal já a zpěvákově objetí jsem se vyhnul. Následně uchopil do ruk buben, začal do něj mlátit s takovou vehemencí, že to schytal od paličky i strop Yachtu. V průběhu hudebního dění se „hlasivky souboru“ neustále držel(y) mikrofonu a láhve vína. Již na začátku setu jsem ho litoval, když jsem ho viděl přicházet na pódium s plnou lahví. Je tekutina uvnitř stejně hnusná jako ta, co jsem měl ve své dvojdecce předtím? Nepochybně – vykulené oči, odpudivý škleb ve tváři dával jasnou odpověď. Hudba, která se linula z pódia naštěstí tak kyselá a nezáživná nebyla. Ba co víc, videa z youtube pořízené na americké půdě se stávaly realitou i v české kotlině (pravda, pro ženu to byly záběry traumatické, kvůli krvavým oděvům účastníků koncertu – to čulo divočinu).

Dalším novem a zajímavostí – alespoň pro mě – bylo vtipné prokládání úvodníků k některým písním. Že by forbíny před hudební produkcí? Kabaret a šantánový cirkus na stojáka. V hlavě mi uvízly glosy vztahující se k písni o maníkovi z Kalifornie, „což je mimo jiné moje domovina, USA, abyste věděli.“ Poměr mluveného slova oproti zpívanému byl vyšší než menší, ovšem nějaká talk show to rozhodně nebyla.

Další z válů byl uveden následujícím monologem: „Stalo se někomu z vás, že vás podvedla přítelkyně, popř. že by váš nejlepší kámoš zahnul s vaší děvou? Zvedněte ruku, pokud tady někdo takový je. Nikdo? Tak to vypadá, že jsem tu jediný, komu se to stalo...“

To, že by mohli „číraři“ a „alternativní svoloč“ trsat na swingové, soulové a kabaretní písně do úplného propocení trenýrek a zapaření moudí, jsem si nedokázal představit, ovšem... Hudebněkabaretní úderka topila pod kotlem tak vehementně, že na pogující družinu u pódia by mohla být hrdá jakákoliv punková či HC grupa. Pokud hudební doprovod přeměňoval lid pod jejich nohama z rud v tekoucí železitou masu tekoucí z odpichu, Jack Terricloth si obecenstvo modeloval jako dítka plastelínu v hodinách výtvarné výchovy. Ještě zbývá vyjádřit se k členům skupiny: bubenice do škopků řezala jako Dave Grohl na albech Colemanových Killing Joke, houslistka proháněla šmytec jako Vanessa Mae, na saxofonistku by byl jistě Jindra Dolanský hrdý, od klávesáka (i harmonikáře v jednom) by se mohl Majkl Dejvid učit, kytarista svými pohyby a fyzickým prožitkem jako by odkazoval na Leningrad cowboys. A basistka? Ta byla Jackovým rovnocenným partnerem.

Předrozloučení se s Yachtem i Brnem bylo glosováno následnými slovy: „Musíme končit, protože valíme do Německa, kde konečně vyděláme nějaký ten peníz.“

Když tak nad tou čarovnou hudebně-divadelně-cirkusovou šou přemítám teď, napadá mě, že pokud takto za mlada řádil i modroočko Sinatra, nedivím se, že byl oblíbencem nejen Ameriky, ale také mafie. Pokud by takto hrál a vystupoval Karel Hála, byl bych první v řadě na bilety...

Alternativní hudební Brooklyn, v podání World/Inferno Friendship Society se alespoň na pár chvil přesunul na jih Moravy.

zpět na stránku Naživo