Mňága v amfiteátru valmezském
Bývaly doby, kdy všude, kam jste se vypravili, byla Mňága. V rádiích se hrála přečasto, bylo s nimi hodně rozhovorů. Ovšem na skromnost frontman nezapomněl a nikdo ho v „Mňágově" neobtěžoval ani v dobách největší slávy. Tehdy jsem se ničeho, co se koncertů Mňágy a Žďorp týkalo, nezúčastnil. A měl jsem za to, že tomu tak bude napořád… Není to tím, že by se „Fialovci” vytratili ze září reflektorů a já je vzal na milost. Život je nevyzpytatelný.
Konec května roku 2010. „Mňágov". V parku se postavilo něco, co mělo místo zkultivovat. Starou, nevzhlednou a zdevastovanou kostru letního kina vystřídala dřevěná stavba ve tvaru mušle či přílivové vlny. Otázka je, jestli mělo smysl vůbec něco takového stavit – nebylo-li by vhodnější tehdejší konstrukci srovnat se zemí a v pozůstalém „placu“ nevytvořit něco na způsob skalky. Kór kdy veřejný prostor, který by měl vyzývat k návštěvám místních, je obehnán plotem... Ale je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem.
V čase, který jsem zmínil na začátku, se areál otevírá a křtí jej místní „elita“. Nemám teď na mysli tehdy vládnoucí radní, ani hýkající, sedící Brouwerovou na lavičce přede mnou, při promítaném škváru na plátně upomínající na lidi, kteří z „Mňágova" pochází. Pokud zmínit, tak všechny a neselektovat, kdo je zrovna u moci, kdo zrovna městu „rad/n/í“...
Na pódiu se zjevují Fialovci aneb banda Mňága a Žďorp – z původního osazení jich moc už nezbylo, jestli někdo. Musím upozornit, že této skupině a jejich koncertně provedeným věcem jsem se dlouho vzpěčoval a zúčastnit se jejich „gigu“ hraničilo v kruzích známých i přátel za největší důkaz kulturně-přesvědčivostního úpadku. Holá to komerce, jinými slovy. No ale zadařilo se. Co dělat v „Mňágově", pokud se nechce chlastat a známí vás upozorní, že když do putyky, tak po kultuře. Inu – nedá se nic jiného dělat než své životní přesvědčení umořit. Jsem tedy v areálu po boku mých souputnic. A do toho začínají hlaholit „Fialovci“. 
Prvně v životě slyším naživo a na vlastní uši vály jako Hodinový hotel, Měsíc, atd. a cesta do minulosti a nostalgie začíná. Ovšem do té doby, než Petr Fiala – vůdce to Mňágy a Žďorpů nezačne zpívat píseň o maníkovi, který spáchal sebevraždu. Rozjuchaný „amfík“ je najednou ponořen do splínu, nebo se mi to pouze zdá a krokodýlí slzy produkuji jenom já? Frontman si svůj šlágr užívá, ale myslí také na své fanoušky, a proto se dostává na poněkud i veselejší písně... i když také o vážnějších tématech...
Po nenadálém kulturním i emocionálním zážitku je nasnadě spláchnout „kulturní prach“ a „zabavit se po svém...“
zpět na stránku Naživo