Valašský špalíček 2013 "Nic mi do toho není, ale kde jsou lidi?" – den první  (21/06/2013)

Již si připadám skoro jako autor a hlavní postava (ne k podpírání) knihy Žádný Iry, černý a psy – Johnny „Rotten" Lydon, který prohlásil něco v tom stylu „zkuste být rebelem, když vaše máti chrochtá blahem nad The Stooges...“ Kdysi jsem mizel na festivaly, abych potajmu, nemaje osmnáct let, mohl ochutnat něco zlatového moku. Samozřejmě za doprovodu starších a pokročilých, hudba jako bonus. Nebo v opačném pořadí?
Dnes na lomozící soubory, rachotící muzikanty a noisové melodie chodí moje rodička. Vyslovené nadšení o návštěvě dalšího ročníku Valašského špalíčku, nemožnost žádného nedoprovodu probouzí touhu starat se o samotáře a robení garde mou „milou milou“. Je rozhodnuto – po devíti letech se opětovně stanu aktivním účastníkem valmezského festivalu, který atakuje mé ročníkové/výrobní číslo. A že tam hrají Bratři Orffové, tak je rozhodnuto. I když bude stát jejich čtyřicetiminutové hraní za 4 kila?
První hvězdu, kterou máme zeslechnout jsou britští British Sea Power. „Přirovnávačky" k Joy Division a indie kapelám evokují v mém nitru rozporuplné pocity. Lze vůbec vytvořit takový ingot stylů? Angličané mají tu smůlu, podobně jako většina souborů vystupujících před 20. hodinou, protože diváků je poskrovnu. Skoro jako by mělo dojít na legendární slova: „Nic mi do toho není, ale kde jsou lidi?" Chalani něco tónů vyluzují, ale je to horkým počasím, že mi nějak moc písní v hlavě neutkvívá? Překvapením pro mě je, že ačkoliv vidím housle i houslistku trápit smyčec, nástroj mezi jinými zaslechnout nemohu. Hudební hluch?
V mezičase – mezi British Sea Power a Bratry Orffovými – jdeme omrknout výstavu Czech press foto do bývalé vězeňské kaple. To, že druhá část výstavy je i v Sýpce, zjišťujeme až den poté. Míříme na první nádvoří, kde zatím zvučí a připravují se Bratři z Krnova. Dozvučeno, grupa nastupujeme a i přes divácký nával před pódiem připomínající sibiřskou pustinu, cpu se pod piedestal. Ne, kotel formovat nebudu a na stage diving tu moc velkou podporu očekávat nemohu. Nechávám se unášet na „hadím ocase", porozhlédnu se po „pohraničí, které není ničí“, projdu si Krnovem pomocí hudebního bedekru, užiji si něco chvil na planetě Bingriwingri, abych se následně vrátil zpět na Zem na „čele vlaku, jeho čele“. Pokud dosud ne, teď čtyř stovek litovat nemusím.
Dobře naladěni jdeme se podívat do podzemí – návštěva M-klubu je na řadě. Jsem překvapen hned podvakráte: něco libých tónů se line z prken, jež neznamenají až tak moc. Klávesy, kytary, bicí a příjemný zpěv. Je toto utajené překvapení v podobě temných Coldplay? Ne, zrovna hraje Piano, resp. stejnojmenná kapela. Snad jen nazvučení je naddimenzované. Nebo stárnu? Druhým překvapením je, že se zde shledávám se svou rodičkou. Lze vidět, že generační rozdíl tu nehraje žádnou roli – maminka si v melodiích lebedí, ovšem jen do té doby, než se trošku více chlapci opřou do nástrojů. Rámus je i pro ni nesnesitelný.
Po dokončení setu Piana, rozhoduji se popustit nudli u Wabiho Daňka. Přece jenom jsem snad do jeho textů dozrál. Možná. Stíhám ovšem „pouze“ obligátní a legendární Rosu na kolejích a jako přídavek Outsider Waltz. Hodit to do roucha potemnělosti, počítám, že dark wave má v Rivolovi svého kmotra, podobně jako punk v Iggy Popovi.
„Nádech a výdech a tomu neutečeš". Jdeme zahnat hlad. „Milá milá“ si kupuje vařenou kukuřici, já si to rázuji k výčepu, abych překvapenou obsluhu vyhnal do nitra zámku, protože „nějaké červené suché“ se v dvoudecce setsakramentsky ztrácí. Je třeba skočit pro zásoby.
Následně valíme do podzemí, abych se pokochal rakouskou kytarovkou Diver. Něco tu ovšem neklape – manící mají pouze akustické nástroje, jeden má před sebou i klávesy. Mladci ovšem přesvědčují, že hrát i zpívat umí. Poprvé od záběrů umdlévajících fanynek z 60. letech vidím, jakou moc má hudba. Maminka pláče jako krokodýl. Obávám se, že se stalo něco hrozného. Jsem však ubezpečován, že to pouze hudební dovednost a krása vehnala slzy do očí. My jsme jaksi ve sklepení uvězněni, proto setrváváme až do samého závěru vystoupení mladíků, kteří to se starší generací umí. Joe Black proto musí na naši návštěvu počkat...
Jsem trochu skeptický ohledně týpků, kteří v poslední době hrají na klavír a zpívají. Připomíná mi to počátek devadesátých let, kdy skoro každý hlaholil zasněné kytarové songy. Spíše jen tak na zkoušku jdeme se podívat i na Joe Blacka. Ztřeštěná postavička vizáží upomínající na Marilyn Mansona, hudebně připomínajícího Dukea Speciala. Zjišťuji, že jsem udělal převelikou chybu, protože takhle si s tuzemským publikem pohrával zpěvák newyorského spolku World/Inferno Friendship Society. Black hrál na piano čelem, nohou i rukama, nezbytné víno na klavíru. Kombinace hudebního představení s exhibicí Felixe Holzmanna v anglickém podání. Feérie korunovaná spolknutým mikrofonem a coververzí písně Tiger Lillies, kdy i jeden z diváků povstal, aby sám v potemnělém sálu v póze ukřižovaného („...in the Jesus Christ Pose...") s pivem v ruce zabékal refrén „Banging in the nails" – druhý vrchol prvního dne. Joei i neznámý – hoši, děkujem!
Pomyslnou tečku za prvním dnem dělají Jihoafričané Dear Reader. Únava se počíná projevovat i na mé maličkosti, ale ostatní členové výpravy jsou uhranuti křehkostí hlasů zpěvaček, krásou snových melodií a vůbec. Nadšení vládne prvnímu dni. Kór když „měsíc, svítí měsíc...“

zpět na stránku Naživo