Kniha Umberta Eca Pražský hřbitov - dějiny antisemitismu v kostce

Kniha Pražský hřbitov je nejnovější historicko-fiktivní román od světově proslulého italského spisovatele Umberta Eca. Tuším, že mnoha čtenářům z české kotliny se hruď dme pýchou, že je v názvu česká metropole, ovšem román jako takový s územím Čech má pramálo společného, v podstatě nic.
    V Pražském hřbitově se Eco věnuje falzifikaci, představitelům tohoto „řemesla“ a v neposlední řadě vzniku jednoho z nejrozšířenějších a nejvydávanějších pamfletů všech dob – Protokolů sionských mudrců. (O tom, co tato tiskovina, která se šířila a dosud v obměněných podobách světem šíří jako rakovina, způsobila, pojednává komiks Willa Eisnera Spiknutí – Tajný příběh protokolů sionských mudrců).
Spolu s hlavní postavou Pražského hřbitova právníkem padělatelem Simonem Simoninim procházíme 19. století: z domoviny Simoniniho Itálie se dostáváme až do Francie. Osud a anabáze padělatele nechává zavzpomínat na jinou literární postavu – Egypťana Sinuheta –, který taktéž byl přinucen rajzovat. Oproti křišťálově čisté duši Sinuhetově, Simonini je plný nenávisti, pokrytectví a antisemitismu. Obyvatelstvo devatenáctého století, které bylo vůči Židům převelice vyhraněné, nečeká ani tak na společenské změny, jako spíš na jasném označení viníků daného stavu. Jak se praví v komiksu Willa Eisnera „nejjednodušší je označit viníka, pak se postavit do čela obrany“. Následná stokrát opakovaná lež se pro lidi, kteří si raději budou před jasnými a  nepříjemnými fakty vyvracející tu „jejich jedinou a jasnou“ neomylnost, se stává akceptovanou pravdou historickou...
Svým způsobem dalším připomenutím děl Waltariho jsou povzdechy hlavní postavy ohledně průmyslových novinek a vynálezů – podobně jako v románu Šťastná hvězda, kdy se vzdělanec Mikael pozastavuje nad takovou hloupostí jako je užití raket, kdežto jeho „druh v cestě“ Atti v nich vidí neomezené příležitosti, které ocení až budoucno.
Simone z Pražského hřbitova taktéž skepticky vidí nějaké nové psychoanalytické postupy jakéhosi „trdla Froida“, o nichž má pochyby, zda tento obor bude mít kdy jaké využití.
Ovšem poselství Ecova románu Pražský hřbitov o postoji „já nic, já muzikant“ a obviňování někoho jiného za svou neschopnost je hrozícím prstem. Toto se netýká pouze století minulých (19. a 20. století), ale zmiňované strašidlo chodí stále jako „pešek dokola“... Jenom označení etnik se (sem tam) mění.

Zpět na Knihy, které "můžu"