Daniel Funda - Poslední promítač ze Sudet

Další z knih, která se věnuje dávno minulým časům, kdy ještě vedle sebe koexistovaly rozdílné národnostní celky na jednom území, na jednom místě. Daniel Funda ve svém díle Poslední promítač ze Sudet nechává nahlédnout do všednodenních okamžiků českých, židovských a německých obyvatel na Klatovsku. Poslední promítač ze Sudet je souborem povídek, které na sebe volně navazují.

    Zdrojem uvedených „vyprávěnek“, které se objevují v Posledním promítači ze Sudet, je autorova babička, která se se svým vnukem chtěla o své zážitky a paměť podělit. V době jejich rozprav téma nezáživné, dnes spíše paměť z dávných útržků.

Dostává se nám nahlédnutí do panoptika lidí, kteří byli nuceni sdílet svůj životní prostor se svými soky, přáteli, rodinnými příslušníky i osudovými zvraty, které překotná doba i historické události přinesla do kotliny, jež se zove přívlastkem česká. Ten, kdo chce, může se oddat proudu slov a nechat se unášet poetickými příběhy, které jsou pro čtenáře dychtivého po dobách dávno minulých na stránkách Posledního promítače ze Sudet připraveny.

Jako nechtěnému voyerovi je možnost být přítomen prvorepublikovému seznámením autorovy babičky se svým nastávajících chotěm, jemuž zavdaly příčinu tři faktory: fobie z výšky, hruškový strom a možnost poodhaleného dámského kotníčku.

Neméně melancholicky působí vyznění pomnichovského diktátu na prvorepublikového vlastence, který se svým vlastním způsobem snaží projevit nesouhlas s nastalou situací. Dalším pomyslným hrdinou v „hledáčku“ Daniela Fundy, potažmo Posledního promítače ze Sudet, je přátelství mezi dětmi sudetských Němců a Čechů s následnými brannými povinnostmi pramenících z válečného stavu. Soubor povídek vrcholí koncem války a opětovným honem na čarodějnice v kostýmu zůstavších německých obyvatel...

Zážitek knihy s názvem Poslední promítač ze Sudet je korunován ilustracemi Borise Jirků, stejně tak i křídovým papírem, na kterém jsou příběhy vytištěny.

Zpět na Knihy, které "můžu"