Boris Vian: Mravenci - poválečný povídkový soubor

Řekl bych, že kniha povídek Mravenci od Borise Viana patří snad k mým nejoblíbenějším. Nevím, může to být snad i díky tomu, že se jedná o povídky. Vianovi romány vyžadují povětšinou hlubokou koncentraci, což v dobách mého náctiletismu (neplést si s označením nacismus) bylo mou slabostí? Nemohu soudit, ale z těchto dob mě oslovila zrovna sbírka příběhů.
    Nechci se pasovat do role nějakého obchodního příručího a doporučovat lidem, co kupovat, co jíst, co nosit, popř. jaká literární díla kupovat, ale pokud se někdo s Vianem střetává prvně, tuším, že toto je docela dobrá volba k seznámení se se stylem, jakým Boris Vian psal a co od něj očekávat.
I když je kniha Mravenci výběrem krátkých povídek, které vznikaly v brzké době po skončení II. světové války, přesto je v nich možné dohledat humor. Pravda humor černočerný jak doba sama, ale ve Vianově tvorbě by se dal definovat jako poznávací znamení.
Co se mi dosud z knihy vybavuje nejvíce, jsou dvě pasáže – již sama úvodní povídka Mravenci, z níž lze vycítit opovržení k válečné mašinérii, potažmo celé podstatě válčení, mi připomíná další silný příběh (alespoň z mé perspektivy), tentokráte zfilmovaný – Duch amerického vojáka ze Zelenkových Knoflíkářů. Již v tehdejších letech mně při čtení Vianových řádků běhal mráz po zádech a ještě více prohloubil rozhodnutí vyhnout se povinné vojenské službě i za cenu podepsání glejtu civilní služby.
Druhá věc, která mi v mysli utkvěla, je slovo „trikolóra“. V případě povídky Blues pro černého kocoura se samozřejmě nejedná o zmenšeninu státní vlajky, ale o označení trojbarevné kočky.
Vianova kniha povídek s názvem Mravenci, z které lze vyčíst nejen tato nová označení, ale také rozčarování ze zrovna ukončeného konfliktu, přemítáním o podstatě lidstva a poválečném období je i přes naléhavá témata příjemným čtením.

Zpět na Knihy, které "můžu"