Jiří Hájíček: Rybí krev - hledání pravdy, odpuštění a sebeúcty

Další kniha z pera Jiřího Hájíčka, kterou jsem měl tu čest číst. Po Selském baroku je Hájíčkova kniha Rybí krev dalším dílem, které se zaobírá tematikou vesnických vztahů a dějinných křivd, které mají své kořeny v komunistickém totalitním zřízení.
    Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, vytane na mysli čtenáře při čtení, resp. hltání řádků umně napsaných. A o ději Hájíčkovy knihy Rybí krev to platí dvojnásob, protože kromě lidských osob je tu mimo jiné i další postava – řeka Vltava. Svým způsobem se jedná také o návrat „ztracené dcery“, která hledá nejen nejasné kontury historie své rodiny, ale také nevyřčené a zatajované okolnosti sousedské zášti osob kdysi blízkých. V neposlední řadě kniha o odpuštění.
Co se rodinného tajemství a pohnutek otce hlavní představitelky knihy s názvem Rybí krev týče, je to osoba zlomená mocí, která jako „memento mori“ visí v pomyslném kmenovém erbu. Jednou zkusíš a vícekráte už svá bedra nenarovnáš, svou hlavu hrdě nepozvedneš. Jen za „úplatek“, že se otec rodiny může stát loutkou ve funkci na Národním výboře, kterou nikdo nechce vykonávat, která je pod úroveň ostatních.
Neméně impozantní je i popis vesnické sounáležitosti, vesnice neanonymity, kdy každý ví o všem, co se nejen v okolí jeho příbytku děje, ale co se děje na koridoru ohraničeném silničními tabulemi přeškrtnuté červenou uhlopříčkou s názvem dané obce. Dění, kdy soused ví a vidí, co se odehrává nejen na dvorku druhé parcely, ale jaké jídlo je připravované hrnci zakrytém pokličkou.
Stejně jako voda má na svědomí erozi půdy a říčních břehů, životní tok plný zákrut eroduje vztahy přátelské i mezilidské. Podobné účinky má taktéž čas, který je nezastavitelný. Absurditu lidského života v až Kafkovských rozměrech potvrzují i následné řádky: „...Tímhle výnosem soudu se můj táta, kterej je čtyřicet let mrtvej, může vrátit do rodný vsi, která už dvacet let neexistuje, protože ji zbourali kvůli jaderný elektrárně...“
Pokud se za minulého režimu nepřikládalo mínění „normálních“ občanů žádného významu (v případě Rybí krve se jedná o region jižních Čech a výstavbu elektrárny v Temelíně), neznamená to, že dnes v dnešní době je postoj „těch nahoře“ jiný. Stačí si vzpomenout na počátky devadesátých let a obec Libkovice, v současnosti na snahu prolomit těžební limity v severních Čechách. Tíživá atmosféra literární vesnice tak dostává reálnou podobu...

Zpět na Knihy, které "můžu"