Petr Hrabalik - Bujaré výlety perverzní pomazánky

Konečně se dostává také na knihu, která s prózou má pramálo co společného. S knihou bigbítového barda Petra "Hraboše" Hrabalika (zpěváka havlbrodské bigbítově-hardcoreové skupiny Našrot), která se zove Bujaré výlety perverzní pomazánky, se můžeme dočkat retrospektivního výletu do let osmdesátých, do prostor pohostinství, kterým vládla hustota kouře, která „by se dala krájet“, do doby, kdy přežít ubíjející tlak minulého režimu bylo upouštění „ventilu“ alkoholem a látkami, jež „mají za následek změnu stavu vědomí“.

    V medailonu, který je na zadní straně se autor knihy pregnantně vyjadřuje o desetiletích, kterými si prošel: „Vo šedesátejch letech vím akorát z doslechu, sedmdesátý jsem promrhal na zbytečnejch školách, osmdesátá prochlastal. Dá-li Bůh, tak ty devadesátý bych už konečně mohl prožít.“ V dobách dávno minulých pro mě velice zajímavé krédo, které jsem se bez úspěchu snažil naroubovat na svá životní data. Pojďme však pohlédnout na tištěné řádky, které se v Hrabošově knize ukrývají.

Bujaré výlety jsou sebranými básněni, bluesovými písňovými texty i texty samotnými, které vznikly v době osmdesátých let minulého století. Vedle textů, jež metaforicky kritizují režim a dobu, ve které vznikaly (některé z nich prezentovány kapelami, v nichž byl autor knihy členem), se nám otevírají vrátka ke spisovatelům, jež měli na Hraboše vliv – viz. báseň Haraší mi z Viana či Blues pro Allena Ginsberga. Jindy jakoby skryté odkazy na Lennonovy hrátky se slovy a písmenkové přesmyčky lze vypozorovat v grandiózním majstrštyku o cestě na svatební veselici do hlavního města Prahy. Odkazy na nonsensovou až surrealistickou tvorbu mi připomínají řádky o „jedovatých srnkách, kterým odzvonilo“.

Na dalších stránkách se můžeme bavit nad surrealistickými výjevy o tom, co vše lze najít uvnitř ženského přirození, stejně tak se dočíst o tom, že i varlata se mohou zauzlovat, pokud příliš přemýšlíme. O tom, co se může stát, když „milá mila“ telefon nezvedá, popř. dveře svého doupěte neotevírá, se dovíme po dalším listováním touto útlou knížkou.

Je až překvapivé, že i přes dobu, ve které tyto verše vznikaly, jsou více méně vtipné a milé. Další pozoruhodností by se mohlo zdát, že i v „lebedě“, která čelila útokům hektolitrů alkoholu a kdoví čeho ještě, mají básně pointu. I když to bylo u Bohumila Hrabala podobně. Nevím, jestli se tito dva literární „borci“ někdy setkali, ale aspoň takto by šlo tyto představitele „mokré čtvrti“ posadit k jednomu stolu v pomyslné „literární putyce“. Zkrátka v době, která je momentálně obklopovala, dokázali vydolovat své „perličky i zpod dna“.

Zpět na Knihy, které "můžu"