Výlet do Lulče

    Je příjemný, slunečný podzimní den. Abychom „nehnili“ neustále doma, popř. nepohybovali se neustále, ani ne tak v kruzích, ale vyšlapaných kolejích stereotypu, rozhodujeme se, že bychom mohli zkusit výjezd na venkov. Na mysli mi tane název obce Luleč.

Již několik let škádlil pozorovaný a pozorovatelný ostroh z oken vlaku jedoucí na trase Brno-Přerov mou fantazii a kostelík, který na něm stojí, vyvolával mnoho dotazů, ale také námětů – ne na reportáž – ale na výlet. Tento den jest možné podívat se tajemnému místu na zoubek.

Cesta do Lulče a k jeho kostelu

Vyjíždíme autobusem a do dané vísky také dorážíme. Ubezpečujeme se u spolucestujících, jestli zastávka, na které vystupujeme, je tou pravou, po souhlasném kývaní hlav, dopravní prostředek opouštíme. Mnoho záchytných bodů, kromě kostela sv. Martina tady není, stejně tak orientaci dle hvězdné oblohy můžeme vypustit – za bílého dne činnost neproveditelná, mravní zákon v nás nám tady a teď moc nepomůže. Nevadí, není to záhada Blair Witch, snad cíl najdeme a my se neztratíme, o život nejpřijdeme. Dostáváme se tak do pomyslné divočiny, ovšem krásy, jež se nám naskýtají k pohledu, jsou „uchvancancující“. Takovouto přehlídku barev, takový kýč, to umí udělat pouze příroda sama. Jdeme lesem, jehož lesní cesty vroubí popadané listy, paletu barev reprezentuje listoví stromů, které zde roste. Mezi stromy, se na chvíli objevuje poutní kostel – ke kterému míříme – ovšem skoro hned mizí a my se od něj vzdalujeme. Jsem na pochybám, zříme-li ho ještě vůbec. Jdeme dál, skoro se mi zdá, že scházíme svah kopce, ovšem teď se ukazuje, že moje obavy byly liché – kostelní věž i kostel samotný se nám nabízí v celé své kráse, když vycházíme na přilehlé louce. Procházíme hřbitůvkem, zevlujeme kolem hřbitovní zdi. Protože kostel stojí v těsné blízkosti rozvalin zdejšího hradu – moc toho tu k vidění není, ale „vnitřní archeolog“ se ve mně probouzí a prolézám, alespoň letmo, bývalý hradní prostor. I když bych rád našel nějaké zapomenuté věci, jediné, co je zde k vidění, jsou použité vyhozené věnce, kytky, atd.

Zbývá nám cesta do vesničky. Jdeme po cestě a kocháme se různobarevnými škálami listoví, stejně tak jako moderní křížovou cestou. Scházíme do Lulče a jako na zavolanou se nám do cesty staví mexická restaurace.

V daný časový okamžik jsou zde nějaké zvěřinové hody, my se nenecháme zmást a objednáváme si něco pochutit ze střední Ameriky. Chutná, zapijeme to, po zaplacení je nám vnucen „čokoládový“ doutníček. Už se těšíme, jak tuto božskou manu budeme vychutnávat. První taková chvilka se naskytuje při čekání na autobusové spojení, které nám má zavést zpět do počáteční stanice. Rozbalujeme „cigár“ a čučíme – čokoláda to není, jedná se o kuřivo. Smůly kopec, řekl bych.

Luleč opouštíme, stejně tak s námi odjíždějí dva doutníky, které by mohly mít využití někdy v budoucnu – třeba na oslavu vítězného „mače“?

zpět na stránku Tuzemských výletů