Výlet do Poličky a Litomyšle

    Na poslední chvíli obvolávám ubytovací zařízení a osud tomu chce, abych jedno místo našel a my se tak mohli vydat do místa, kde v kostelní věži Bohuslav Martinů vyrůstal, chystáme se do Poličky.

Příštího dne vyrážíme „busmo“. Je přistavena festovně rozhrkaná karosa „krabicoidního“ tvaru, neuváženě sedáme na zadní sedadlo a jízda na housenkové dráze může začít. Pérování je vyladěno do sfér mořské nemoci. Pohledem na přilehlou vodní nádrž, kterou námi zvoleným dopravním prostředkem míjíme, se mi zvedá kufr. Pocit nausey se vytrácí, když míjíme na pohled krásným to údolím v blízkém okolí hradu Svojanov. Tato krajina mnou neprobádaná svádí k dalšímu možnému výletovému poznávání.

    (...)

Procházka Poličkou

Dorážíme bez použití pytlíku ČSA do Poličky. Orientujeme se dle ústího popisu paní „budoucí“ domácí a míříme si to někam k tenisovým kurtům, na kterých lze spatřiti převelice mnoho lidí, hlavně teda těch, co ještě identifikační karty sebe samých ještě dlouho mít nebudou. Ubytování nalezeno je. Paní domácí nás snad i čeká – i když nás jde uvítat pouze v plavkách – tipujeme, že jde z bazénu, kde pravděpodobně dovádí se svou vnučkou... Máme-li však plavební úbor s sebou, můžeme se přidat. Nemáme.

    (...)

Vydáváme se s průvodkyní i dalšími pěti turisty ke kamennému valu. Srdce mi pohledem na hradby plesá, to však netuším, že prohlídka bude obnášet promenádu pouze padesát metrů napravo, padesát metrů nalevo. Více toho v Poličce zpřístupněno není, alespoň v sektoru, ve kterém se pohybujeme. Tipuji, že další část hradeb je přístupná někde v další části města, takže to tak skepticky nevidím. Ne nadlouho. Poté, co nám průvodkyně povinšuje pěkného zbytku dne a míří zpět na své pracoviště do radnice, dochází mi, že další výstup na vysokou zeď se už konat nebude. Jsem z toho tak per plex, že se pozapomínám optat na možnost „čumendy“ v kostelní věži, ve které vyrůstal mladý Martinů.

Naše kroky pak míří k rybníku. Po pokochání se míříme do čtvrti, kde lze s to spatřiti domy ve stylu art deco, stejně tak i funkcionalistickou vilu. Alespoň si to myslím, v případě, že se mýlím, omlouvám se panu Vávrovi, z jehož pořadu „Šumná města“ své vědomosti o architektuře beru.

Následně se opět vydáváme do parku směrem k divadlu. Mohli bychom se podívat na místní hřbitov, abychom třeba navštívili rodinu Martinů, a tak se prohazujeme i na místě věčného odpočinku.

    (...)

Zříme hospodu a jelikož jsem zvědavý jak malé kotě, přesvědčuji svůj doprovod, abychom se podívali i do vnitřností domů, jež zvenčí vypadají malebně. Moc práce to přemlouvání nedá a za několik málo okamžiků si vychutnáváme atmosféru poličského „Přístavu“, taktéž chuť piva Bernard. Všímám si cedule mající na mušce mimo jiné mo-mentálně zaostalé jedince – otázka je na snadě "Mohu zde setrvat?"

    (...)

Toulky Litomyšlí

    Cesta do Litomyšle začíná na „autobusáku“, kde chytáme drožku do Svitav. I když by se cesta dala urazit rychleji, jinou možnost spojení než přes Svitavy nemáme. Ve Svitavách tak měníme spoj do Litomyšle a jsme zvědavi, co nás tam může překvapit.

Již příjezd na autobusové nádraží nám v dobrém slova smyslu vyráží dech. Supermarket, který je v jeho blízkosti, nevypadá jako ty ostatní postavené v jiných městech. Jeho netradiční tvar a dřevěné obložení je více než laskavou náručí, která vítá lidi vstupující dovnitř. Stejně tak i budova „autobusáku“ je ve stejném duchu. Jest jenom otázkou jak dlouho si těchto budov nebudou všímat vandalové.

(...)

Nejvíce na nás však zapůsobilo sídlo a prodejna knižního nakladatelství Paseka, jehož zdi jsou pokryty sgrafity páně Váchalovými. Dle mapy, kde je zakreslena prohlídková trasa města Litomyšl, míříme „myší dírou“ k zámeckému areálu. Je sice období, kdy se koná festival „Smetanova Litomyšl“, my však v plánu absolvovat koncert nemáme. Jdeme za poznáním a moc času nemáme. Jdeme obhlédnout ponejprv zámecký park, následně se vydáváme i do útrob šlechtického sídla. Prolezeme nádvoří, které je vybaveno mobilní tribunou pro sedící diváctvo, následně se pouštíme na arkády. Na jedné z nich si objednáváme kafíčko

(...)

Když už jsme na zámeckém návrší a jeden z dalších vrcholů Litomyšle – Portmoneum je, co by kamenem dohodil, takže je nabíledni, že míříme zrovna do těchto míst. Zvenčí vypadá Muzeum Josefa Váchala obyčejně, ovšem interiér nabízí obzvláštní zážitek. Jestli jsem někdy „viděl smějící se barvy“, pak je to zrovna tady. Fantaskní obrazce, vyobrazení světců či různých magických šifer spolu z vytvořeným nábytkem na míru, který možná může připomenout kubistické tvary mají zvláštní kouzlo a svou atmosféru. Nedokážu si ale představit, že bych v těchto místnostech mohl bydlet, nedej bože snad i spát... Ale jinak z prohlídce doporučuji.

(...)

Dohodli jsme se, že bychom opět mohli sejít směrem k náměstí a skočit někam na jídlo. Scházíme opět „myší dírou“ k centru, objevujeme nějakou „hospu“ IV. cenovou a dáváme si cosik k jídlu. Po „dlabanci“ se jímáme prokoumat další tajemné kouty města, objevujeme se u „pajdáku“, korzujeme po nábřežní kolonádě a pomalu ale jistě dáváme vale tomuto městu, které nám mile překvapilo. Ještě nás čeká pár kroků na „autobusák“, tentokráte přímo linkou a bez okliky nutnosti navštívit Svitavy dojíždíme zpět do Poličky.

(...)

Opětovně město Polička

Jelikož se jedná o poslední večer, kterým svou přítomností Poličku poctíme, jdeme se toulat do podvečerního městečka a nasát trošku libé letní atmosféry. Procházíme se po zapomenutých uličkách, vychutnáváme neprovoz a ve finále si to míříme k nejfocenějšímu zákoutí Poličky: ulička Na Bídě. Již první den jsme si řekli, že bychom se do tohoto exponovaného místa mohli na rozloučenou podívat. Nejen podívat, ale také nějakou chvilku pobýt... Prostor i výzdoba příjemná, o jídle se tehdy přítelkyně vyjadřovala pouze v pozitivech.

zpět na stránku Tuzemských výletů