Město Třebíč a okolí řeky Oslavy

  Opět máme to štěstí, že státní svátek připadá na konec pracovního týdne, proto je tu předzvěst prodlouženého víkendu. „Kampak my se vypravíme?“ parafrázuji známou řečnickou otázku žasnoucího architekta z Šumných měst. Tentokráte zamíříme do podhůří Vysočiny, do Třebíče, abychom si mohli odškrtnout ze seznamu další místo, v jehož obvodu je možno spatřit a navštívit památky ze seznamu UNESCO.

Toulky Třebíčí

Do Třebíče dorážíme vlakem, který – jaká to změna pozitivní – nemá žádné zpoždění. Je to asi tím, že se jedná o linku „příměstskou“, která výše zmíněnými nešvary až toliko netrpí. Vystupujeme...

...Vybíráme mapu města se zaznamenanými turistickými vychytávkami, děkujeme za poskytnutí služeb od ochotných pracovnic TIC a my se vydáváme směrem k bazilice sv. Prokopa. Přes most klenoucí se nad řekou jdeme do mírného kopce, po naší pravici míjíme židovskou čtvrť a po pár desítkách metrů se dostáváme k vchodu do zámku, v jehož areálu se UNESCO památka nachází.

Třebíč - v bazilice sv. Prokopa

...Nejprve míříme za bylinkami. Bránu k zahrádce v tu dobu nestráží ani pochop, ani anděl, ale umělecky zručně vyvedená socha Panny Marie. Pohled na ni zanechává příjemný pocit v našich nitrech a my vstupujeme do zahradního traktu, obdivujeme se absidě z venkovní strany, stejně tak zajímavě na nás působí románská okna trpasličí galerie, která jsou k vidění v prvním patře. Jestli se dá dostat i tam, tak to bude prohlídkový zážitek nad zážitky.

...Pokud bazilika zvenčí vypadá impozantně, vnitřek sám o sobě pocity venkovní přebíjí. To, co vidím vevnitř, mě nutí, abych zatajil dech. Lomené oblouky, silné opěrné pilíře a síťová klenba – to je pohled ne pro lidi, ale snad pro bohy. Průvodkyně nás seznamuje s historickým vývoje, dějinnými událostmi a prosí přítomné, aby nefotili, neboť je to tady zakázané. Slovo „verboten“ germánský důchodcovský dorost nějak neakceptuje, protože zatímco my visíme průvodkyni na rtech a nemůžeme z dekorů baziliky spustit zrak, neustále se tu blýská na lepší časy – leda že by to byl blesk z fotoaparátů... Při prohlídce se dostáváme do Opatské kaple, kde je možno pokochat se zachovalými nástěnnými malbami, které zobrazují biblické motivy. Prý se má jít ještě do krypty – tak to jsem opravdu zvědav, co nás čeká v podzemí.

Třebíčské Zámostí

...musíme se jít protoulat židovskou čtvrtí. Od synagogy jdeme západním směrem, a protože se v mém zorném poli objevuje stavení s galerií, navrhuji, že bychom se mohli podívat dovnitř, abychom se podívali, jak se tehdá budovy stavily, když už tam nic kupovat nebudeme. Milá majitelka obchůdku se nám věnuje, jako bychom měli peněžních prostředků předostatek, nakonec kupujeme záložky do knih a triko. Vyslechneme si, jak zdejší „národní výbor“ místní lidi nepodporuje, popřejeme pěkného dne a mizíme v uličkách.

...Opouštíme tuto čtvrť a my pokračujeme v procházce, tentokráte k židovskému hřbitovu. Ten se nachází nedaleko, což je možná důvodem, proč je zde docela dost turistů. Ovšem není se čemu divit – atmosféra, kterou nabízí prostor určený k nekonečnému odpočinku potomkům Abrahamova rodu, je neskutečná.

...Přece jenom čas pokročil a něco jako večeře by se šikla. Volba padá na námi – již dříve – koumaný hostel pod bazilikou. Jeho příjemnou atmosférou jsem nadšen. Starobylé prostředí a příjemná zahrádka – to je potěšení nejen pro mě, ale moje „milá milá“ je v sedmém nebi. Objednáváme gáblík, pivko a musím říci, že jsem spokojen i s tímto, i když rok poté se zde zjevuje „hospodský kat Poltrgeist“ v doprovodu dvou pipin, které jen díky tomu, že jsou před TV kamerami, budou o naservírovaném hovnu z rukou Polreichových pět ódy nadpozemské. Takže ještě jednou – spokojenost s prostředím podává si ruku s jídlem. My po zaplacení míříme k poslední dnešní zastávce – větrnému mlýnu. Sice je to cesta o cosi delší, po dnešním dni jsme trošku utrmáceni, ale kilojouly, jež jsme teď vstřebali, vydat nějak musíme. Dokázali jsme i tuto maličkost, k mlýnu se dostáváme.

Do údolí Oslavy

...V divočině, která nás obklopuje se kocháme pohledem na přítoky říční, do lesního okolí i podrostů. Zapomenuté geny divošské se pomalu a nejistě dostávají na povrch. Že by nedostatek civilizačního marasmu, který jsme nechali za zády?

...Vypadá to jako konvalinkový prales, když k těmto bylinkám poklekávám. Než se vydáme na další etapu, pokocháme se výhledem na řeku Oslavu z ostrohu, který k této činnosti vyloženě vybízí. Od konvalinek a výhledu míříme k – v mapě – zmiňovaným rozvalinám Sedlckého hradu. Ještě než k nim dojdeme, jsme konfrontováni se zdejším „mechovým drakem“. Vypadá to, že jeho letora koresponduje s jeho jemnou pokožkou – nic se nám nestává, a proto jsme s to po několika stech metrech dojít k již zmiňovanému rozbořeništi hradu, jemuž vévodí trojice dřevěných křížů. ...Ovšem kudy se dostat zpět do výchozího bodu? Nezbývá než následovat turistické značení. Jediným renoncem je, že nás šipka navádí do řeky. I když se jedná o brod, lze spatřit, že voda po kotníky rozhodně nebude. Nikdo z nás Mojžíšem není, proto můžeme vzdát možnost, že by se před námi vodní hlubiny rozestoupily. Protože taktéž nejsme favority Nejvyššího, můžeme zapomenout i na alternativu přejití po vodní hladině.

Zámostí Návrat do Náměště nad Oslavou

...Text na námi míjeném rozcestníku trošku děsí: „Jen pro zdatné turisty, za vyššího stavu vody, za sněhu a námrazy neprůchodné“. Nemrzne, neprší. Volíme tedy výlet do pekel. Cesta vede přes popadané stromy, kamenná pole a plotny, ale zase až taková hrůza to není. Potkáváme další turisty a ti nám potvrzují, že cesta průchodná je, i když výše jen za pomocí řetězů.

...V mapě je vyznačeno místo U Vlasáka. Tam to rozjedeme, to budou lidi čubrnět. Nový impuls a míza se mi vlívá do nohou. Jako žíznivá čára kvačíme k našemu mezicíli. Jediný, kdo valí zrak, jsem ve finále já. Hospoda, do které jsem vkládal naděje, je zavřena. Deprese, beznaděj a bezmocnost se vkrádá do mé mysli a nitra. Kdyby zůstalo jenom u tohohle, s přepáleným tempem a následným zklamáním mě však opouští i síly fyzické. A to nás k nádraží čeká ještě něco kolem třech čtyřech kilometrů. To, že vypadám bídně, potvrzují i „kurvahošiguttentag“ jezdci na koních, kteří mě přehlíží a na hřbet stroje o výkonu jednoho koně mě vzít nechtějí.

zpět na stránku Tuzemských výletů