Prohlídka Rožmberku a "rožmberského lega"

    ...díky její iniciativě se nepřipojuji k rodinnému, anóbrž firemnímu výletu na jih Čech. Byl jsem tam jednou, takže se mohu pasovat do role světaznalého průvodce, alespoň co se jevů vymykajících se lidskému chápání – „rozborka" rožmberského hradu a jeho pohotová „sborka“ cestou proti proudu řeky Vltavy. A že se místní dělníci snaží, a to pořád. Slovy Cimrmanovými: „To se neokouká...“ Takže průvodcuji a upozorňuji můj doprovod, sedící po mé levici.

Při průjezdu meandrem zmiňované řeky upozorňuji na osmý div světa (stejně tak jako jsem byl kdys obeznámen s tímto jevem i já, když jsme se s druhy jali sjíždět Vltau – v mém případě poprvé). Oproti mému úžasu, kterému jsem čelil při prvním průjezdu, má „milá milá" se nad tímto pouze ušklíbla.

...nic, autokar zastavuje někde u centra a celá výprava se sune, někteří supí, do výšin ostrohu, kde se hrdě tyčí hrad. Má tu být prohlídka, v dědině nic není, takže nezbývá než se k spolucestujícím přidat. Vystávám frontu – ne na maso – ale na bilety, seznamuji se se spolupracovnicemi mé polovičky, přestože je na hradě příprava na sobáš, jsme do útrob hradu vpuštěni.

...Při realizované prohlídce míjíme divu se spinetistou, kteří ladí formu na brzkou šou, které my již přítomni nebudeme. Co mě alespoň trochu z letargie vyvádí, jest vystavená postel z předminulého století – tak ani ne ta postel, jako spíše její délka. Případná hádanka je vyřešena průvodkyní, která nás informuje o tom, že v posteli se v tehdejších dobách neleželo, anóbrž polosedělo, poněvadž honorace měla strach z možného spánku na věky. I zde zdá se býti jakýs takýs progres v lidském způsobu trávení volného času. Procházíme ještě jakýmisi sály a pokojem, kde jest jakýsi lustr, jenž i z normálních mužů dělá paroháče – nebo je to pouze opravdové nastavení zrcadla realitě, kterou si nikdo, v němž převládá chromozom XY, nepřipouští?

...všechny hospody – dvě – jsou plny, přesto v jedné z nich objevujeme pár míst a sedáme si tak k objednání česnečky a piva. Já si na své porci pochutnávám, kdežto dnešní spolustolovnice tolik obdivu k místním specialitám nemají – prej je to nějaké přesolené. Když se dívají na mě, mají podezření, že má polívka je jiná. Okoštují a shodují se, že není. Sežeru holt všechno.

V klášteře Vyšší Brod

    Po zaplacení a nastoupení do autokaru se přesunujeme do Vyššího Brodu. Počítám, že zpátky na lodích asi nepojedem... Nejsme tu ani proto, abychom exhumovali „zbytkoví“ Petra Voka, ale abychom obhlídli klášter, který patří k jedněm z nejstarších u nás.

... Vstupujeme do klášterního kostela, kde se dovídáme nejdůležitější historické milníky řádu i tohoto kláštera. Další kročeje nás zavádí do galerie – můžeme obdivovat obrazy a sochy, ale přece jenom křesťanská vyobrazení mě až tak moc neberou.

Docházíme do knihovny, kde můžeme obdivovat nejen dochované knižní tisky, ale nechat působit sílu vzdělání a historie na svá nitra. Obdivujeme řezbářskou i malířskou dovednost, která tomuto místu vévodí.

Cestou zpět k pokladnám jsme provedeni chórem a kolem varhan se navracíme ke kasám

Město Třeboň na závěr

    ...jsme vyhozeni u rybníka Svět, od nějž se béřeme na náměstí. Od průvodkyně se nám dostává něco málo informací, jelikož se od zbytku grupy trháme a jímáme se spatřit město dle svého plánu, který jaksi nemáme. Ale nevadí – zevlujeme u náměstí, které si jen tak letmo procházíme, pak míříme k zámku. U kašny se zastavujeme, díváme se se trojhlavu s „fóglem“ na hlavě. Následně se jdeme podívat do parku, abychom si užili něco klidu a čerstvého vzduchu. Odtud se opětovně příjemnými uličkami vracíme k náměstí.

...Nedá se svítit, odkládám přebytek tekutin v hloží, pokocháme se přírodním kýčem – zapadajícím sluncem nad vodní plochou – a pak nastupujeme do autokaru, který nás pomalu (alespoň v Čechách) odváží domů. Zvrat přichází někde u Velké Bíteše, kdy poklidnou a usínající atmosféru v buse, snaží se šofér rychlým průjezdem klikaté silnice I. třídy zrušit. Některé spolucestující polívá pot, některé mají snídani, oběd i svačinu skoro zpět na třmenových zoubcích.

Do finálního místa však dorážíme vcelku a spokojeni – až tedy na některé výjimky.

zpět na stránku Tuzemských výletů