Ecce homo Homolka - pohled do průměrné české rodinky

  Dalo by se říci, že tento film režiséra Jaroslava Papouška je jednou z nejzdařilejších sond do hlubin české (malo)měšťácké rodiny, která kdy byla na filmový pás zachycena. Tuším, že jediným, kdo tento náčrt češství nemůže vystát, je „hrdobec“, který je přesvědčen, že vše české (kdysi československé) – od výrobků počínaje lidskými charaktery konče – je to nejlepší, co planeta Země na svém povrchu nosí a nosila. Pokud Homolci někdy některým rodinách nastavovali zrcadlo, musí být těch střepů nepočítaně... Každopádně pro mě je Ecce homo Homolka jeden z nejlepších českých/československých filmů vůbec.

    Pokud jsem se vyjádřil na začátku, že je snímek Ecce homo Homolka sondou do rodinného zázemí, neměl bych opomenout zmínku o tom, že film je taktéž náhledem na tehdejší dobu a statky (hmotné i nehmotné), kterým se většinová společnost klaněla. Jak hořké sousto to musí být nejen pro pamětníky, ale také pro dnešní čtyřicátníky a ročníky nižší, pokud si uvědomí, že ačkoliv se píše 21. století, změnily se ikony, které adorujeme, ovšem gró zůstává neúprosně stejné. Touha po majetku, dostat se na takovou úroveň, abychom nevyčnívali a byli šedým průměrem. „Náboženství“, které nikdy nevymizí...

Nesourodá rodinka Ludva a Heduš se svými dětmi musí sdílet jeden byt s Ludánkovými rodiči. Dnes jev ojedinělý, „včera“ scénář prachsprostě obyčejný. V době nedostatku všeho to snad ani nešlo. Režisér Papoušek se ve svém díle Ecce homo Homolka však více než kritice společnosti věnuje náhledu do jednotlivých charakterů všech Homolků, kteří jsou pod bedlivým dozorem „odkryté kamery“. „Hrdina“ starý Homolka, který není „pod pantoflem“ jen v takovém rozmezí, které mu pozdvižením bačkory dovolí jeho žena „dýchat“, syn Ludánek, který si své místo „volně letícího ptáčka“ dokazuje jednorázovým opitím se gradované slovy: „A příště půjdu na fotbal. Nebo se vožeru... Anebo půjdu na fotbal a ještě se vožeru!!“

I přes rodinné tahanice, hádky a neshody lze přece jenom z filmu Ecce homo Homolka vysledovat, že přece jenom se Homolci mají rádi. Inu – kde to neskřípe, ptám se já? Je možno žití bez hádek a jen v „cukrkandlu“ lásky po celý život?

Jak jinak asi shrnout v kostce film Ecce homo Homolka, o kterém jsem se tady rozepsal. Snad nikoho neurazím, když použiji verš z dema kapely Prouza, který mi tane na mysli: „Takovej jsem byl/a takovej jsem dál/je mnoho věcí na světě/které bych si přál...“

zpět na seznam oblíbených Filmů