Chvilková resuscitace Ser Un Peyjalero - v Soběšicích U Supa
Coby ještě jako aktivní návštěvník akademické půdy prolézal jsem antikvariáty a v jednom z nich mi v ruce přistála deska skupiny Ser Un Peyjalero Joint is better than panzerfaust. Důvodem byla kdysnávštěva jednoho známého, který s sebou přivlékl návštěvníka z bývalé DéDéeR. Pouštění ani ne žilou jako spíše desky UJD zavdalo příčinu k poznámce, že tóny, jež se linou z reprobedny, jsou podobné těm, co produkují Ser Un Peyjalero a název platně o panzerfaustu.
V roce 2008 povstává Fénix z popela a legendární pták se proměňuje v tým dávno pohřbený. Nebo se tento rok jedná také o zmrtvýchvstání? Těžko definovat příčinu, ale pro posluchače je to příkaz jednoznačný – navštívit Soběšice a hospodu U Supa stůj co stůj. Kdoví, kdy se do uší dostane tonikum alternativní hudební zapomenuté (?) hvězdy...
Zkompletovat milníky hudby neklasické, ovšem „průšlapové“, nikdy už asi nehrozí, nezbývá proto než vyzobávat to málo, co čas přináší. Dvacáté výročí vzniku skupiny je spojeno z kulatinami kapelníka Jiřího Pejchala. Vyrážíme s tehdy přítelkyní do Soběšic k Supovi. Snad se nestaneme jeho večeří. Na raut hážeme bobek, neboť jsme nepřijeli nafutrovat svá nitra pozemskou chálkou, anóbrž obohatit svá lačná duševna něčím neuchopitelným, kulturním zážitkem. Již cestou MHD zjišťujeme, že nebudeme nejmladšími kusy, protože jsme svědky spolucestovatelů, kteří míří stejným směrem, ale jiný jazyk komunikační použitý jest. Že by sláva kapely Peyjchalerů nedosahovala hvězd, ale šíře přesahuje definovanou vzdálenost „Aš-Košice“?
Při vchodu do sálu inkasujeme papírové nalepovací proužky. Někteří si je uvazují kolem zápěstí, já si ho cpu do kapsy. Chyba – jsem pořadatelkou, jež má ostříží zrak, dotázán, zaplatil-li jsem příslušný obolos, abych mohl v sále setrvat. Pásek se tak ocitá na mém zápěstí. Jen tak, pro jistotu.
Peyjchalerovci mají asi oslav plné zuby, neboť se objevují na pódiu. Pochybuji, že by to bylo kvůli diváctvu, poněvadž žádný nespokojený pískot ohledně nedodržování doby inzerované nelze s to slyšet. Chápou se svých nástrojů a hudba, která před několika lety musela jistojistě býti nadčasou, naplňuje nemálo zaplněný hospodský sál. Hudba těžko popisovatelná, tu 
elektronická, onde rocková, támhle závan alternativy. V případě nudnosti i míchání stylů dostává se na „unplugged“ provedení či písňový set vyloženě folkový. Různorodá směsice se neprojevuje pouze ve vyluzované hudbě, ale lze ji spatřit také na vlastní oči – pohledem do publika. „Mláďata“ nejmenší tu běhají mezi generací „husákových dětí“, do rytmu tónů se hýbou taktéž hlavy s kdys máničkovskými účesy, dnes všelijak prorostlé i stříbrnými nitěmi více než častými. Jestli to není podobný obraz, který je zachycen v dokumentu o Sigur Rós, napadá mě při zpětném pohledu, co se věkového rozvrstvení publika týče...
Nechávám na sebe působit zajímavou směsici hudby, přivírám deklíky oční a nechávám se unášet výletem nevšedním, na který nás zvou hudebníci stojící na vyvýšeném soklíku, rozuměj na pódiu. Je těžké definovat nějaký hudební styl, kterému jsou diváci vystaveni, neboť taková různorodost hudebních nástrojů od houslí, cella přes žesťové nástroje, akordeon, elektrické bas/kytary i jejich akustické protějšky, klapkobřinkostroj s možností různých ruchů a šumů a končící u bicích. Ano, napadá mě slovo, které sedí jako legendární „prdel na hrnci" – tomuto hudebního stylu, jak by pravil Bůh, budeme říkat alternativa. A teď už je konečně jasno, fiat lux...
S překvapivostí sobě vlastní zjišťuji, že i tak zprofanovaný hudební styl, respektive hudební označení folk, má i přes „zaškrcený elektrický kohoutek" zajímavý finální tvar. Pokud se ovšem umí s nástroji hudebními zacházet a různé jejich typy pospojovat. Jako hudební tečka za koncertním znovuobnovení brněnské legendy Ser Un Peyjalero více než podařená.
zpět na stránku Naživo