Troska pod Troskami

Vyrážíme na autobusový terminál, odkud bychom měli dojet do Troskovic. Přijíždí speciální letní linka a za „kolem“, kterým točí šofér, je opět tvář fousatá. Asi má žena pravdu...Valíme to přes Hruboskalsko a posloucháme vtipné glosy jak řidičovy, tak také bábi v doprovodu svého vnuka. Ještě při výlezu dvou posledně zmiňovaných z busu je nám řečeno, že příští zastávka je ta naše...
Z fotek, které zde činíme, zjišťujeme, že Trosky nemají vrcholy dva, ale tři. Kolem stáda Jitek, rozuměj krav, se dostáváme do podhradí na parkoviště...Vstupné platím nadmíru rád, poněvadž se těším, jak si projdu po trosecké Champs-Elysées... Jsem však nadmíru zklamán. Jak hrad vypadá impozantně zespoda, tím hůře vypadá uvnitř.
Po prohlídce k rybníku Vidlák. Hlavně to tady pod Troskami nevykřikovat nahlas; nejsme na vidlákově, ale v Troskovicích. Přicházející turisty ani nenapadá, že jedna troska Trosky opouští.

U Vidláku a Věžáku

...Jakousi zgrapou slézáme k Vidláku. Ano je to ten rybník, do kterého zahučel pošťák Nárožný ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Na koupání to však není...Následně si to mažeme po žluté k Věžáku – rybník nad nimž se tyčí skály, na které měl Vašek i tatínek výslovný zákaz vlezu ze strany paní Preissové. Břehy jsou zarostlé zdejšími travinami do takové výše, že dělají čest názvu rybníka...Jdeme se podívat do informačního kiosku, který tu byl ponechán snad při stavbě nějakého dálničního obchvatu v osmdesátých letech. Pokračujeme směrem ke Kosti. Na chatu Dády a její Polreichova líčka se pro dnešek můžeme vysrat, budeme ohlodávat morek někde jinde – finální cíl zní optimisticky.

Troska dobývá Kost

    Prokopským údolím, kde je s to spatřit několikero skal se dostáváme „ke gotickému skvostu, který bychom si neměli nechat ujít...“ V celou jsme vpuštěni dovnitř. Na přednádvoří jsme seznámeni s legendami o okolí hradu, stejně tak i o rodu, který dnes hrad vlastní. Musím se smát velkodušnosti šlechtice, který se zbavuje svého majetku snad přepisem na své syny, aby se mohl stát členem sekty maltézských rytířů. Takovým hrdinou bych z fleku mohl být i já...
Míříme do černé kuchyně. Ano, je to ta známá z pohádky S čerty nejsou žerty. Evička je zklamaná z poznání, že žádná tajná chodba z hradu do mlýna nevede. Inu, „všetko je podvod, my little babe...“
Asi se v hladomorně uvolnil prostor, tortura předchozí výpravy je ukončena; teď je řada na nás. Je tu mučící zařízení – kláda. Protože nějaké zkušenosti s „oltářem hanby“ mám, vyzývám průvodkyni na oční souboj. Oproti konvršovi od Zlaté koruny je souboj vyrovnaný, nikdo neuhýbá pohledem. Na body však vítězí průvodkyně, neboť mě žádá, abych strčil na daná místa krk i ruce. Nechci být „měkkoušem vyměklým“, proto zvedám hozenou rukavici a pokládám hlavu i údy, kam chce dáma s klíči. (...) Naštěstí jsem vysvobozen z klády. Následně se dostáváme ke gilotině; u průvodkyně lidský hlouček poněkud řídne.
V zimní zahradě jsme upozorněni na neumětelské spravení oken, které známe již z výletu do Kutné Hory. Další zajímavou věcí je „šeptající oblouk“. Po zkoušce odvážné bičované s tátou však nabývám přesvědčení, je to funguje pouze jednostranně. Choť mě však vyvádí z omylu, protože my se můžeme vzájemně dovolat i naslouchat – každý na své straně futer.
Ještě proběhneme parkánem, jsme upozorněni na bývalý pivovar, okna, kde se točila scéna „zabásnutých“ Dlouhého s Vetchým a prohlídka může pomalu dospět ke konci.
V půl pět jdeme vystát příjezd busu. Přijíždí minibus, který známe z Náchodska. Po dotazech, kde je zastávka na přípoj do Turnova, jsme „vystoupeni“ přímo na place – je to ovšem v zemi nikoho. Být tu písek, řekl bych, že je tu pouze poušť. A bouda na dřevo. Koumám vyvěšená lákadla kulturního života v blízkém okolí – Dívčí zápasy v kečupu a Divoké kočky jsou dobrým lákadlem. Zúčastníme se? Ne touha dostat se z téhle pustiny je silnější.
Asi po 3 minutách přijíždí to „velké bílé“. Poněvadž dotaz ohledně cílové stanice Turnov je zodpovězen kladně, kupuji lístky K Masně.

zpět na stránku Výlety v Českém ráji a okolí