Výlet na hrad Valdštejn a Hrubou Skálu

    ...ačkoliv choť nevěří, že ji vedu správných směrem k Turnově-zastávce, přesto se nechá slepě vést. Abych se ubezpečil, že jdeme správně, ptám se místního dua domorodého, jdeme-li správně na Hlavatici. Jistotu pozbývám nejen já, ale i individua, jichž se ptáme. Každopádně raději nás posílají za trať, kde by to mělo být jistější.
Míjíme autobusovou zastávku, kde frekvence spojů je jako častost mých přesčasů, jdeme kolem hospody, jež otevírá až v devět (jaký to pech), stoupáme do zalesněného prostoru. Na palouku se obdivujeme dřevěným skulpturám, něco málo pověstí si čteme, ale zde naši procházku ukončit nechceme, proto následujeme lesní cestu a turistické značení. Pod Hlavaticí se střetáváme s junáky, kteří již valí dolů, zdravíme se.
Pokračujeme dále lesem, žena cestu na hrad Valdštejn kvituje slovy „...stoupáme na hrad sestupem...“ Inu jsem zvědav, kolik paradoxů v končinách Českého ráje ještě nalezneme. Ze zeleně stromů se nám před očima zjevuje hospoda U Hradu. Míříme k hradní bráně, kupujeme bilety, jsme upozorněni, kde máme čekat informační tabule v podobě lidských bytostí a my se jímáme průzkumu hradního komplexu. Jsme zde něco málo před devátou sami, hrad patří nám... A panošům, zbrojnošům, pážatům a jejich ženským protějškům, poněvadž zde dnes mají celodenní představení.
Ponejprv se jdeme zchladit do sklepení. Není zde nic na pití, proto se kocháme archeologickými nálezy, kamennými zbytky a útulností sklepení. Jdeme se podívat i do protější místnosti a poté míříme ke kapli zasvěcené sv. Nepomukovi. Pokračujeme schodištěm do Biliárového sálu. Prohlížíme si modely hradů v okolí, resp. na území Českého ráje. Vracíme se na povrch zemský a podobnou jeskyní, kterou se čtveřice chlapců dostávala do pravěku, my vcházíme do středověku. Z nahlížením do kuchyně dávných časů jsme vyrušeni překvapivým dotazem „jestli víme, kde se nacházíme“.
„U sličné slečny,“ odpovídám, poněvadž i přes usilovné studování dodaných materiálů minulý večer mi v paměti uvázla jenom zmínka o Kateřině ze Strážnice, jež prý byla velice švarnou dívčinou – mimochodem taktéž milenkou syna Jiříka z Poděbrad. Ta po smrti svého milence byla o hrad připravena nakrnutou vdovou, jestli mě paměť neklame. Ještě že už nejsem povinen vracet se po dvou měsících do školních škamen. Průvodkyně nám podává stručný historický exkurz do dějin hradu, legend a pověstí, stejně tak i osob, které se tu ochomýtaly. V času vyhrazeném na všetečné otázky návštěvníků si beru slovo já, aby se neřeklo. Překvapivou otázkou, zda architekt Humprechta je tentýž člověk, co projektoval zámek frýdlantský, oblékám si „z vostudy kabát chechtací“. Kolikátý již za svou životní kariéru? Raději nepočítat...
Abych odlehčil ponížení a výsměchu, všimnul jsem si, že nějaký vandal z roku 1949 vyryl do omítky autogram „Čapek“. Jestli se jedná o Josefa nebo Karla, tento dotaz jsem zavrhl (většího vola ze sebe už dělat nebudu), ale v místnosti jsem zaregistroval rod Čapků, proto je nasnadě optat se, jestli je to někdo z nich. Inu, otázka nejapná hodná tak doda...

U Kopicova statku

Jedná se sice o zacházku, ale je to náš poslední turistický den, a stojí prý to za vidění. Byli jsme v Rudce u Kunštátu, proč tedy nevyhodnotit vítěze duelu sochařů samouků? Docházíme na místo, procházíme galerií české historie od naivního umělce Kopice a hledíme, jak se mu mohlo podařit vytesat některé sochy ve výšce několika metrů. Mé zdůvodnění, že stál asi paní Kopicové na ramenou, bylo zavrhnuto. Zrobíme kroužek, tj. obejdeme i stavení, a pokračujeme směrem na Hrubou Skálu.

Dobytí Hrubé Skály

    Samozřejmě po takových stezkách, abychom nepropásli výhledy na hruboskalské skalní město. Kocháme se jak vyhlídkami, tak také okolní krajinou. Pomalu, ale jistě docházíme k rozcestí u Adamova lože. Vydáváme se podívat, kde že to Adam vůbec ležel. Myší dírou si to rázujeme na Hrubou Skálu.
Sestupujeme k symbolickému hrobu horolezců a následně se objevujeme u skal, kde by měl Vašek dostávat tatínka do polepšovny. Nějak máme na ty persony smůlu, protože ani v těchto místech nepotkáváme nikoho ze čtveřice horolezecké rodinky. Ni „máňa“ s hasiči tu neparkuje.
Poněvadž musíme naše zklamání rozdýchat, padají na to kávenky. Ty nám taktéž lepší náladu, Míjíme několikero pramenů, prý jich tu má být sedm – odtud Sedmihorky, a řešíme dilema. Pokračovat po žluté, následně po cyklostezce dorazit do Turnova, nebo se ještě „kousnout“ a vyštrachat se znova na Valdštejn, i když nás naše informační studnice sídlící v místě našeho přechodného bydliště od tohoto zrazovala. Má pravá zadní ještě neprotestuje, proto kývám na nabídku ztéci hrad ještě jednou. Ve skrytu duše doufám, že se na hrad vyserem a dáme si pouze pivko a grilovanou klobásu v předhradní restauraci. Stoupáme do kopce a ani se nenadějeme, již ho máme před očima.
Abychom se stihli vyhnout lesní zvěři, která se probouzí a provozuje nějakou aktivitu po soumraku, vydáváme se směrem k Turnovu.

zpět na stránku Výlety v Českém ráji a okolí