Potulování Turnovem - jeho památky

    Snad na vysvětlenou proč byl zvolen Turnov jako „hlavní stan“, ze kterého se budou provádět „hvězdicové“ výlety – je zhruba na polovině vzdálenostní osy Liberec – Jičín. Přijíždíme na turnovské nádraží, kde se, jak jsem později zjistil, točila úvodní scéna Návratu idiota. Snad se tu dnes nebude ochomýtat skrytá kamera, která by nečekaný příjezd dalšího Dostojevského hlavního hrdiny zachytila. Nicméně před nádražím nás vítá kubistický dům s prvky art deca. A budeme ho vídat docela často, den co den.
Poněvadž Turnov bude naším místem pobytu pro nadcházející týden, podnikáme výpravu do města, které by mohlo poodhalit svou roušku tajemství pro nově příchozí. Jdeme na náměstí a bereme kancelář informačního centra útokem. Sice je tu lidí jako metele, ale ti mizí s halekáním slečen, jež jsou oblečeny do hadříků z předminulého století. Než pochopíme, co se děje – prohlídka turnovských kostelů s doprovodem –, zůstáváme v íčku sami.
Procházíme se po městě, snad osud či příprava na budoucno tomu chce, že se ocitáme na hřbitově. Všude zeleň, vzrostlé stromy, novodobá smuteční síň, vojenský hřbitov. Ačkoliv místo věčného odpočinku, přesto je to tu příjemné. Skoro jako na námi již navštívených židovských hřbitovech. Žádná trýzeň ani smutek, příjemné místo na meditaci či soužití se zesnulými.

Turnovské židovské památky

Navracíme se obloukem na náměstí, orientuji se v mapě a skoro neomylně se vydáváme směrem, kde by měl být hřbitov židovský. Cesta je docela dlouhá, až pochybuji, že jsem trefil správný azimut. Začínám panikařit, protože za zatáčkou je již jen estakáda... Jsem však vyveden z omylu. Pohled na krčící se krchov v místech pod nadjezdem nechává vzpomenout na budapešťské římské lázně, které také byly takto chráněny proti dešťovým kapkám... Obdivujeme se tomuto, možná i hrůzostrašnému, snoubení živých (jedoucích v plechovým schránkách) a mrtvých. Projektant dálničního nadjezdu musel mít zvrácený smysl pro humor. Že by na způsob „pomni, tím, co jsme teď, budete i vy, když nepřizpůsobíte způsob své jízdy...“?
Když už jsme navštívili místo věčného odpočinku dávno zmizelé menšiny, jdeme se podívat také do bývalé židovské čtvrti. Zakupuji lístek a jsem uveden do templu. Průvodkyně mě informuje o historii budovy, jejich pohnutých osudech, stejně tak i místní komunity, zkouší mě z počtů – opětovně potvrzuji, že to není nejsilnější stránka mé persony. Při výkladu týkající se části vyhrazené mužskému pohlaví se zadívám na ženskou galerii. Dívčina mě upozorňuje, že muži seděli dole, tudíž bych neměl zírat do výšin. Podruhé průvodkyni uvádím do rozpaků otázkou, je-li vitráž barevně sladěna nějakým územ, poněvadž mám pocit, že stejné barevné uspořádání je i v jičínské synagoze. Na blbou otázku se povětšinou dostává odpovědi stejného zabarvení. Nebo se na ni odpovídat nemusí vůbec. V tomto případě platí druhá možnost. Dávám jí za pravdu, doprovází mě na nádvoří, kde je velice vyvedená socha bájného golema. Posléze jsem zaveden na ženskou galerii, kde zrovna probíhá výstava grafik a textů vztahující se k ženě, která přežila protižidovské tažení za II. světové války. Její jméno si bohužel nevybavuji.

Pod Rohozcem u Avie a Dlaskova statku

Když už se touláme po městě, docházíme k závěru, že bychom se mohli poproducírovat i na druhé straně města, než kde se nachází hřbitov pod hypermostem. Kolem Jizery si to míříme pod Hrubý Rohozec. Zde však nekončíme, protože sobotní program místních rockbandů v areálu Avia, nás nutí hledat, kde by se koncertní dění mohlo konat. Plácek, jemuž vévodí karavan avia s áčkem v kruhu, je nalezen. Od něj už je to jen pár kroků k Dlaskově statku, k němuž přistupujeme po páté odpolední, tudíž je zatvoreno. Tak se kocháme alespoň zpoza plotu. Soumrak přichází, slunce klesá, vracíme se tedy zpět do ubytovacího zařízení.

zpět na stránku Výlety v Českém ráji a okolí