Liberec - město pod horou s dostavěným vrcholem

    Na terminálu čekáme dobu delší než malou, neboť autobus má nějaké zpoždění. Po deseti minutách „velké bílé“ (rozuměj autobus) dojíždí na námi okupované nástupiště...
Do Liberce přijíždíme asi s 15i minutovým zpožděním, jdeme zakoupit lístky na MHD a vysondovat odkud a jak často to jezdí na Ještěd. Protože máme v merku, že lanovka na „nadliberecký Sojuz“ v době oběda jede pouze jednou do hodiny, po zralé úvaze se rozvážně vydáváme do centra města, já kulhaje. Kolem Baťova funkcionalistického mrakodrapu se šineme k hlavnímu rynku, kterému vévodí proslulá radnice. Žena objevuje íčko, ona k němu jde, já pajdám... Inkasujeme něco map a míříme si to ku knihovně. Abychom nenasísali pouze zvenčí, jdeme omrknout i nitro a musím říct, že vevnitř je to ještě hezčí. Obdivujeme se také nově postavené synagoze, poté si jdeme sednout za radnici k fontáně. Hra vodotrysků jako by předjímala nadcházející události, stejně tak nechávají vzpomenout na Křižíkovu fontánu, kterou jsem mimochodem nikdy neviděl... Pohledem do mapy zjišťuji, že se jedná o plánek pamětihodností. Něco na způsob, co jsme prvně spatřili v Ostravě. Vyrážíme, kocháme se, to ,co nás zaujme, uchováváme na pomyslném filmu fotoaparátu. Co mě při toulkách připravené trase ovšem bere dech, je tzv. Liebiegovo městečko, které se začalo stavit někdy kolem roku 1912.
Pokračujeme dále, tentokrát se již vracíme z kopce dolů do centra. Míjíme bývalou továrnu a objevujeme se u nádraží MHD. Během jídla se obloha zatahuje havraními mraky, ze kterých začínají padat proudy vody. Že by potopa lidstva a pro nás znamení, že na Ještěd nedojecháme?
Při konzumaci čaje a kávy se však počasí umoudřuje, mraky neodtáhly, ale alespoň své sevření povolily a my jdeme na zastávku tramvaje. Volíme směr pod Ještěd. Na konečné vystupujeme, a protože bolest v achilovce neustupuje, jdeme k lanovce, abychom se mohli Hubáčkovým skvostem pokochat pořádně zblízka. Jsme ovšem v šoku, protože jsme u kasy něco po 16. hodině a časový rozpis dopravního prostředku nás informuje, že jezdí co hodinu – každou celou. Že by nám nebylo přáno? Vše zachraňují další přílivy turistů a jejich nákup jízdenek, což má za následek výjimečnou jízdu kabinky o půl páté. Nastupujeme do lanovky a abych dodal odvahy dorostu, který pojede s námi, jednoho mladíka se ptám, jestli to nespadne. Jeho polknutí na sucho dává čuchat, že panáček je z mých řečí nějak nervozní...
Opouštíme kabinu spolu s ostatními lidmi a míříme k hyperboloidu, který tu stojí od 60. let. Pohledem na restauraci a vysílač mě jímají vzpomínky na české sci-fi filmy z přelomu 50. a 60. let, stejně tak vesmírné komiksy vycházející v ábécéčku osmdesátých let.
Obdivuhodnou stavbu obcházíme ze všech stran, zvenčí i zevnitř. Protože další lanovka jede sotva za 30 minut dolů, já nejsem s to ani sestupu, vynecháváme návštěvu ještědské restaurace zevnitř a jdeme se postavit do řady, abychom mohli včas a v klidu dopravit se do našeho přechodného bydliště. Ještěd se s námi loučí mrakovou peřinou, cestou na elektriku chytáme něco málo kapek a dopravním prostředkem se dostáváme k nádraží. Během cestování z podúpatí hory – teď již se špičkou – zjišťuji, že s kavalírstvím anglicky mluvící drobotiny to nebude až tak žhavé, jelikož mládežnictvo ve věkovém intervalu 4 až 12 let nenechává sednout ni invalidu (mě), ale taktéž generaci, jež snad stavěla barikády v roce 1848...
Na nádraží zjišťujeme, že vlak nám jede do půl hodiny, kupují se bilety, obdivujeme se krásám zrenovovaného nádraží a poté míříme na peron, kde je přistavena vlaková souprava, která nás odváží zpět do Turnova.

zpět na stránku Výlety v Českém ráji a okolí