Filmová Půlnoc v Paříži - touha po vysněné době...
Někdy v první polovině devadesátých let se na českých obrazovkách začala objevovat filmová díla od Woodyho Allena. Tenkrát – v dobách povinné školní docházky základní školy – jsem nějak moc tomuto režisérovi nefandil a jediný film, který si pamatuji a utkvěl v mé paměti, byl příběh o nezaostřené osobě. Spíše než příběh mě ovšem zaujala myšlenka. Nedávno jsem viděl Allenovu Půlnoc v Paříži, proto se jí budu věnovat.
S postupujícími léty jsem vzal na milost i filmy newyorského zakomplexovaného intelektuála s brejličkami a pár jeho filmů z poslední doby jsem i zhlédl. Mám ovšem pocit, že sám režisér ze svých myšlenek ubírá (pochybuji že bych já nějak intelektuálnosti nabíral) a svými filmy se snaží dostat k širším vrstvám diváctva. I když takový Matchpoint (Hra osudu) je filmem zajímavým.
Půlnoc v Paříži jsme se s mou „milou milou“ rozhodli spatřit už z důvodu, že jsme se do Paříže vypravili minulý rok a bylo záhodno si navštívená místa osvěžit. Pohled na ubíhající obrázky nás překvapivě zavádí do francouzské metropole aktuálního století, kam přijíždějí američtí snoubenci – dcera „zazobaných" rodičů a spisovatel, jenž přijel do Paříže hledat inspiraci a chtěl by se ve městě nad Seinou usadit. Je jasné, že tyto ideje nebudou kvitovány ze strany snoubenky. Pobyt snoubence momentálně rozděluje na objevitele pouličního života Gila, zatímco Inez tráví většinu večerů na hotelových banketech.
Pohádková zápletka, kdy se Gil toulkami půlnoční Paříží dostává do období 20. let minulého století, může začít. Svou rozepsanou knihu může tak nechat zrecenzovat budoucími velikány světové literatury a autory povinné četby taktéž.
Co mě však na tomto filmu zaujalo, je myšlenka o narození se v nesprávné době na nesprávném místě. Ať už je tato sentence ventilována samotným Gilem, či dalšími bohémskými velikány, kteří by se z daného časoprostoru chtěli dostat do takového, který je znám pouze z doslechu, novinových či učebnicových článků a vyprávění...
Kdo si sem tam nepovzdechne, že „i já jsem se o určitou dekádu sekl a svět mi nerozumí“. A to ani nemusíme trávit půlnoc v Paříži. Nelze však být učiněno jinak, než vyrovnat se a žít s tím, co je nám dáno v daný čas, daný okamžik.
zpět na seznam oblíbených Filmů