Duch maršála Tita - filmová alegorie návratu starých časů

    Pohled na situaci, která – bohužel – jako mor řádí i v našich končinách. Chorvatský film Duch maršála Tita (v originále Maršal) si bere na mušku módní trend, v Německu znám jako ostalgie, u nás vzpomínání na doby, „kdy všichni měli práci, nebyla kriminalita a ten, kdo držel hubu a krok, nemusel mít o svou existenci pražádnou obavu“.

    Co se může stát, pokud se objeví kdysi tak populární osoba, o níž je známo, že již několik let čichá k fialkám od jejich kořínků? Jak podpořit uvadající turistický ruch (byl-li v daných končinách nějaký?), jak vydělat nějaký ten šesták do místní pokladny (předně však do své vlastní kapsy)? Zhmotněním ducha maršála Tita? Bývalý představitel a sjednotitel země, kde se národností třenice daly ukočírovat jen silou diktátu – na počátku 90. let měl etnický var odstředivost občanské války, se zničehonic objeví v lokalitě, kde snad ani lišky nedávaj´ dobrou noc. Ale místní ostařina svůj idol viděla a je proto jasné, že stejně jako Elvis, Tito nezemřel, ale (nejen jeho duch) žije a kráčí dál.

V daných podmínkách je na úspěch zaděláno. Tato situace dá se využít k propagaci místa na osobě, jež snad je dodnes v zemích bývalé Jugoslávie populární převelice. Pokud se zadaří vdechnout městečku atmosféru dávno odvátou, je možné postavit turistický ruch i na trendu nostalgických vzpomínek bojovníků za lepší zítřky, za lepší svět. Nepřekvapí, že se prvními turisty, či prvním zájezdem stávají výletnicí „staršího data výroby“.  Kult i duch maršála Tita znovu ožívá...

Představitelé městečka do nápadu zapojují veškeré materiální i lidské zdroje, nepohrdnou tedy ani vyšeptalými hipíky i vyznavači rock and rollu. Nápad se však vymyká kontrole a začíná si žít vlastním životem, ekonomické vize jsou válcovány ideologií, kterou pevně v rukou drží vyšeptalá garda na odpočinku. Toto je jejich druhá šance, kterou není možno nevyužít. Návrat totalitních pořádků se pomalu, ale jistě vrací.

Komediální příběh Ducha maršála Tita při hlubším přemýšlení nad daným tématem až mrazí. Nic na tom nemění ani heslo, které mi jako stigma zůstalo uchováno v paměti – „...I noha v něčí prdeli může být krokem kupředu...“

zpět na seznam oblíbených Filmů