Andrej Tarkovskij - Stalker

    Poprvé jsem měl tu čest vidět Stalkera v jednom semináři na akademické půdě jedné z univerzit. Očekával jsem něco jako "pseudointelektuálštinu", kterou mnoho studentíků filmové vědy a jiných odvětví vyzdvihuje do nebes. Docela ponurý začátek filmu, který nepřesvědčuje o tom, že by se mělo jednat o zajímavý, až přemýšlivý film. A to se Tarkovskému ve filmové adaptaci Pikniku u cesty z per bratrů Strugackých povedlo. Z akční předlohy se stalo filozofické dílo aneb zfilmovaný Stalker.

Stalkera, průvodce do zakázané „Zóny“ navštíví skeptický Spisovatel a Vědec. Ti si Stalkera najmou, aby je provázel do zakázaného území a dovedl je do „Síně přání“. Stalker na nabídku kývne a se svými klienty se na pouť vydává. Ještě předtím je však informuje o tom, že budou muset následovat všech jeho příkazů, protože: a) „Zóna“ je střežena vojáky, b) platí v ní specifické zákony - jejich dedodržení samo území nemilosrdně trestá.

Každý jde za cílem své cesty kvůli jiným a subjektivním důvodům – inspiraci hledá Spisovatel, Vědec chce vstoupit na piedestal vědy. Pouze Stalker nemá, či nechce do místnosti vstoupit – dle jeho přesvědčení má Stalker cestu ke splněným přáním ukázat, nijak však cíle neovlivňovat. Snad právě proto na své sny a touhy rezignoval.  V průběhu cesty se začínají projevovat charaktery jednotlivých postav, Spisovatel jde dle svého přesvědčení, na „Zónu“ nebere zřetel, kdežto Vědec Stalkerovy rady a nařízení (až na jedno) úzkostlivě dodržuje.

Cesta na plátně trvá přes 3 hodiny, ale na napětí to rozhodně neubírá. Tudíž po prvním zhlédnutí nabyl jsem ihned po skončení filmového Stalkera dojmu, že je dobře, že film skončil, ale jednalo se o dílo, které i s následujícími dny neustále zůstávalo v mé mysli a nutilo k opakovanému přemýšlení „co tím chtěl autor vlastně říci“.

zpět na seznam oblíbených Filmů