"Stavební" výlet do Paříže a zpět

    Cesta Praha - Paříž a zpět... S díky za projevenou náklonnost a služby se dostáváme před dům a ranní vzduch, kde na nás již čeká taxi. Prvotně to vypadá gut, ale následná komunikace naznačuje, že něco není v pořádku – chyba není na našem přijímači, ale šofér je asi zpola hluchý. Každý si tedy kecáme o tom svém, sem tam se shodneme na tématu Francie, já udivuji taxikáře svými zeměpisnými znalostmi, že Lille je u Marseille... Tuším, že navigátorem bych být nemohl. Dojíždíme na letiště, blahosklonně cifru 420 Kč zaokrouhluji na 450,--, ovšem šofér nemá prej na zpět. Beru tedy jím nabízenou dvacku a nechávám pětikilo zmizet v jeho šrajtofli. Jsme na letišti.

    (...)

Intermezzo na Ruzyni

Informace máme, vydáváme se na nalodění, resp. naletadlení se na palubu. Jsem zvědav, jestli dneska budu pípat. Inu žádná změna od posledka. Všeho se zbavuji, jen pikslička hřebíčku celníka nenechává klidným – že by to pískaly ony, i když nejsou ze železa? Nebo je to moje železná vůle a ocelové nervy? Nevím, po prohmatání se dostávám k bráně, odkud po chvíli mizíme v letadle.

Odlítáme asi s desetiminutovým zpožděním, ale nám je to svým způsobem jedno – nemáme kam spěchat.

    (...)

Po příletu do "města nad Seinou"

Před nájezdem na „periferik“ nás průvodkyně upozorňuje nejen na fotbalový stánek St. Denis, ale také na zdejší katedrálu, která je na druhé straně autostrády. Mimo stavebních památek jsme seznámeni jak se chovat k „Čefačům“ – rumunským žebrákům, kteří jsou v těchto končinách velice frekventovaní a obzvláště populární.

    (...)

Pařížská "bus-tour"

Vyjíždíme a prvním „panoramatem“ jsou malometrážní byty, jejichž tvar dává vzpomenout na legendárního pana Stovodu a jeho vídeňské kreace. Pouze okna jsou všechna stejná. Jsme průvodkyní upozorněni, že v nich bydlí spíše méně majetnější obyvatelé a ve mně pomalu uzrává myšlenka a nápad, co budeme večer dělat... Následná cesta vede kolem Vítězného oblouku, jeho obkroužením po rondelu, o kterém se říká, že projede-li jej řidič bez úhony, udělal tak řidičák. Úzkými uličkami se dostáváme do čtvrti Trocadéro, kde poprvé (a ne naposledy) opouštíme autokar. Od Cité de L´Architekture máme Eiffelovku jako na dlani. I s tisíci dalšími lidmi pod ni i na této plošině. Máme tady asi dvacet minut, abychom se pokochali, koupili pití a následně opět nalezli do busu za Cocosem. Dále jsme zaváženi k Pantheonu – to se již nacházíme v Latinské čtvrti, jsme upozorňování na zvenčí libý kostel sv. Severina, kterýžto název si vštěpuji do paměti – další námět ne na reportáž, ale na návštěvu.

    (...)

V pařížském metru

Systém vlezu do metra a oražení lístků mi velice připomíná metro londýnské. Při pomyšlení na chaotické zjišťování, který vlak kam jede (co se Londýna týče), mi běhá mráz po zádech. Vstupujeme do podzemí a nastupujeme do vozu. Již při nastupování si všímám postavených zábran, které jako by vypadly z oka těm japonským. Holt tady v podzemí by se asi těžko točili „Revizoři“. Následné putování podzemkou a jejími dalšími trasami mě však přesvědčují o tom, že toto opatření se týká pouze trasy č. 1.

    (...)

Na večeři v Latinské čtvrti

Nyní se konečně můžeme vydat do ulic vyhledat něco na jídlo, protože jenom krásnem a uměním není člověk živ. Touláme se tedy úzkými uličkami Latinské čtvrti, obhlížíme nabídky jídel a zastavujeme se v místě, kde je nabídka kuskusů. Mladík, který má za úkol přemlouvat okoloprocházející lidi, aby vešli dovnitř, se jímá své role. Po odpovědi, že zatím kontrolujeme lístek, ptá se nás, odkud jsme. Odpověď České republiky ho zanechává klidným. Asi tak jako mě, kdyby mi někdo odpověděl „Rue Dolet“. I když se snaží sebevíc, přitakám, že se vrátíme, pokud nic lepšího nenajdeme. Týpek se jenom usmívá a nechá nás pokračovat v našich toulkách. Asi ví své. Do deseti minut se však u výlohy zjevujeme zase, tentokráte zpozorní mladík a na jeho tváři se rozhostí milý, bratrský, arabský úsměv.

„Podruhé, co?“ vítá nás. Slavobrána sice chybí, ale jeho hlučné přivítání a usazení nenechává klidné osazenstvo, které si přišlo nacpat své nácky a každý se na nás dívá, co jsme to za VIP hosty. Usazeni tedy jsme, dostáváme příbory, sklenice a nové prostírání.

„Shukran,“ kvituji milé zacházení. Mladík se rozesměje a čumí jak puk. „Pan umí arabsky?“ Kéž bych toho uměl víc, říkám si... Objednáváme si kuskus s kuřecím a hovězím masem. Abychom nebyli žízniví, tak si poroučíme dvě piva. Jako aperitiv dostáváme jakési růžové víno. Do půl hodiny je nám miska s kuskusem dodána. Do té doby jsme rozprávěli a dívali se na ulici, která byla smáčena dešťovými kapkami. K míse kuskusu je nám dovlečena zálivka – spíše vývar, řekl bych – hrozinky, cizrna, směs pálivého koření a dva talířky s masy. Majitel restaurace ukáže na talíř s kuřecím stehnem a říká: „Chicken.“ Ukáže na druhé dva špalky masa na druhém talíři a s úsměvem idiota prohodí: „Beef.“ To aby nedošlo k záměně... Jídlo je to vskutku dobré, po něm následuje digestiv mátového čaje a očíhnutí sociálního zařízení.

    (…)

Na chvíli v muzeu D´Orssay

„Šumná“ D´Orssay... Inu uvidíme – a zíráme, že tak rychlé to nebude. Kdyby šlo jenom o čekání, ale vypadá to, že z dnešního aprílového počasí by padla vyčerpáním jakákoliv rosnička, která by byla nucena lozit po žebříčku nahoru dolů, dolů nahoru – než tedy na nás přijde řada, abychom si koupili bilety na prohlídku, dvakrát zmokneme a 2x se osušíme. V době, kdy už jsme chránění střechou a obklopuje nás teplo, je nám absolutně jedno, co se děje venku.

Uvnitř – ještě před vstupem do muzejních sbírek – jsme nuceni projít kontrolou podobné té na letišti, ale lze vidět, že bezpečnost kulturních památek není až tak důležitá jako ta aerolinková, protože:

1. nepípám,

2. nemusím si zout boty.

U kas kupuji lístky za deset eur, to abychom se mohli podívat i na zrovna probíhající výstavu pana Maneta. Prvně míříme někam do půdních prostor, kde by dle průvodce – tištěného – měly být impresionistické exponáty.

    (…)

Odlet... A marně vyhlížím svého Sida spasitele... Holt, na kontrole sice pípám, ale bosmo projít nemusím. Ve free shopu ještě žena utrácí love za víno a cukrovinky a my posléze na palubě očekáváme „pád vzhůru“. Někteří z dětských cestujících to při vzletu vidí prozaičtěji a na celé letadlo své mamině říká: „Mami, už padáme...“

zpět na stránku Zahraničních výletů