UK - Londýn 2007

...První etapa začala přesunem tří lidí a tří kurevsky naducaných megazavazadel před hotel Grand. Cílem nebylo vyhodit jej do povětří, nýbrž dopravit narvaný proviant do Prahy, potažmo do Beaconsfieldu... Ovšem přivítalo nás nevlídné počasí. Dále jsme po vystoupení následovali dav, který nás zavedl k nějakému vláčku. Dlouho jsem se rozmýšlel, zda ho mám i nadále následovat, nebo jestli to náhodou není past... Gáblík jsme dostali, ale Peťánek trpí buď časovým posunem, nebo hladem, protože ho bolí škeble převelmi. Nebo se chce pouze vykroutit ze společenských povinností? Inu to ví snad jen on. Ale na večírek jdou všichni. Předávají se dary, brášin si hraje s dětmi (a jde mu to), ostatní komunikují s paní domu v češtině, kterou panímáma obdivuhodně ovládá. Mimo jiné se pije nějaký šnaps. Po určité době se ke mně otočí tří letý Bill s letadýlkem. Jelikož neumí česky (alespoň hovořit), začínám s ním konverzovat, zda-li je to Boeing nebo Airbus. Dostává se mi odpovědi, že je to – plane. Pak ještě cosi do mě hustí o Kypru, boulím na něj očima jak Hurvajs, hubu zavřenou – nerozumím...

V Britském muzeu

...Dostáváme se tedy dovnitř, kde nás zaujme monumentální zastřešení. Kupujeme mapu výstav a exponátů a valíme k rosetské desce. Je tam nátřesk jak bejk, ale taky necháváme působit na naše čivy a city umění dávných mistrů pera. Dále valíme na asyrské památky, čumíme na antiku, Řím a pak hurá na mumie. Dále se skupina výletníků rozděluje, jedna valí na památky Blízkého východu, druhá na Japonsko. Následuje slezina u pracoviště Karla Marxe a občerstvení mimo budovu musea, pak hurá zpátky na exponáty: Čína, Indie. Uděláme pár obrázků a něco kolem půl třetí vyrážíme k Parlamentu na schůzku s politoložkou...Zde se střetáváme s fanoušky Valencie – olé, Big Benem a bobíky, ovšem nemůžeme nalézti brášinového miláčka...Jelikož člověk nikdy nesmí přestat myslet i na svoje blaho, v rámci udržování pitného režimu se vypravujeme navštívit Apollo pub. Doufám, že nebudeme mít problémy, Houstone! Křižujeme to kolem sochy velkého Sherlocka (jsme taky na Baker Street) a pak již přímo do putyky. Nezbývá než objednat a první konverzační hodina na půdě Englandu začíná. Jako vždy, když jsem na řadě (ať již je to doma nebo v cizině), jsem předběhnut, kurva. No nic. Teď si mě obsluhující čarodějnice všímá, otvírám klapačku, řkouc „Two Carlsbergs, please.“ Nechápavě se podívala, ukázala na ucho a řekla, že neslyší. Opakuji svoji žádost a ukazuju prstem na cedulku s názvem piva. Platím, dostávám o deset pencí míň (!), než bych dostat měl, baba zahlaholí cosi v tom smyslu, že od příštího drinku odečte daný obnos.

V Národní galerii u impresionistů

...Před vstupem na výstavu se brášin odloučí s tím, že se za 2 hodiny sejdeme před vlezem na výstavu. Kupujeme bilety, vstupujeme k výstavní síni a očekáváme, co se bude dít...V první místnosti dostáváme tištěného průvodce výstavou, vinšování, ať si to užijeme a pak se projevujeme jako správní každodenní návštěvníci výstav. Obdivujeme reprodukce obrazů, u nichž se dohadujeme, zda to jsou – dle obdržené knížečky – „koupáči“ nebo kachny. No když to srovnáváme s popisným materiálem, zíráme, co to vlastně ten impresionismus je. Výstava však začíná až v následující místnosti, do které se dostáváme po pochvalném zhlédnutí reprodukcí v první místnosti. Pak však již přichází pastva pro oči. Jsem sice požádán, abych z daného průvodce předčítal, co to návštěvník vlastně před sebou vidí, má to ale vůbec smysl? Stačí jen stát, zírat a vychutnávat...Při konzumaci jídla dochází z centra náš průvodce, bere si svůj příděl, a pak se pomlouváme na následném plánu další prohlídky dané lokality. Takže to berem dle highlightů – Gogh, Pissaro, Rubens, Leonardo, Greco, atd. Poté se tedy jdeme podívat k Temži. Čučíme na Tower, kde nevidíme žádné havrany, ale pouze jednoho befeetra, míříme poté k Tower Bridgi a jdeme do jeho středu. Čučíme do špíny, pozorujeme proplouvající výletní lodě a marně se snažím zahlédnout velrybu.

Trhy na PortoBello Road

...Teď již můžeme tedy na metro a poté na trhy. To zas bude šou. Dorážíme tedy do dané lokality a zřím blešák. Ženy jsou ihned vtaženy do ruchu a kolotoče obchodu, brášin hledá nějakou knajpu a já nevím, co bych si měl počít. Vidíme s brášinem LP platni pana Jacksona, tak jdeme zčumnout, co dalšího a jaké skvosty jsou zde k vidění. Skeptický oblak halící naše hlavy se rozplývá ve chvíli, kdy se naše ruce ponoří do obalů desek a nestačíme koulet očima: komplet Klešů, Pistole, Stooges, ale také Dead Kennedys a Killing Joky. No chlapec s deskama se ihned stává ikonou tohoto obchůdku, možná celého trhu. Jelikož naše drahé polovičky a máma se nenávratně ztratily z našeho dosahu i zorného pole, navrhuje brášin projít celý trh od mostu dole až po horní konec s tím, že na ně stejně narazíme...Valíme tedy kolem stánků, na kterých je vystaveno jídlo, hadry, cetky, ale také starožitnosti. Krosíme to až k baráku, kde bydlel George Orwell a v rámci lepšího zviditelnění pro najití se svlékám mikinu a obnažuji dres slávie...Po několikerém přesedání mezi linkami metra se konečně dostáváme na stanici Kew Gardens. Vystupujeme a jako stádo se valíme s davem. V něm mě zaujme ortodoxní Žid a mě tane na mysli „historická“ událost s ním spjatá – jak žádal Sid Vicious po jednom ortodoxním jeho kaftan a klobouk, že je to „gorgeous“. No nedal mu to, bo by to bylo zneuctění jejich víry a kultury. Jojo...Před započetím procházky se ještě nadlábneme, odcvrnkneme si a jdeme na to...Hafo skleníků, milióny kytek, bonsaje, čučení na plankton 3D brýlemi, pohled na mořského koníka a následuje další prohlídka dalšího skleníku. Nemohu ani zapomenout na výpravu od vzniku země k prvním zkamenělinám. Pak následuje výlet do japonských zahrad a dále jeden z největších zážitků – jdeme do broukárny: žádní The Beatles, ale opravdoví dvoumetroví roháči. Sice zlehka obrostlí choroši, ale ta gigantičnost. Jé!

A další skvost následuje. Je tam o cosi dál. Nějaká proďůravělá hora, kterou se s brášinem jímáme prozkoumat. Po mém dotazu „Is anybody in here?“ mě vyleká asi desetileté dítko, které se najednou před námi zjeví. Z úplně jiného vchodu. A další šok. Hleďme ho, jezevec...

V katedrále sv. Pavla

...Tentokrát máme v plánu navštívit skvost pana Christophera Wrena – katedrálu sv. Pavla, která jako zázrakem přežila nepošramocena bombardování Londýna Němci a zároveň pak v roce 81. sloužila jako svatební místo Charlese a pátého člena Sex Pistols – lady Di...Potkáváme se s mámou a brášinem pod hlavní kopulí a hledáme schody na „Šeptající galerii“. Lezeme nahoru, zadýcháváme se a dorážíme na zmíněnou galerii. Prý se dá dostat i výš, což nás docela s brášinem rajcuje, pohled nahoru do kopule nás však i děsí. A je pravda, že tam nelze vidět ani žádné lidi. A pohled dolů z galerie je taky děsivý – docela hloubka. Ženy tedy necháváme na místě a lezem s brášinem koumat výšiny. Po uražení několika schodů přichází u mě nevolnost, prdel stříhá desítku drát a klepou se mi nohy. Dostáváme se však na ochoz vně katedrály, který spíše připomíná promenádu. Zábradlí je zhruba dva metry vysoké a pohled na London teda nic moc, ne že by nešlo vidět, ale ta panoramata stojí za prt...Když už jsme byli nahoře, valíme ještě omrknout kryptu, kde koumáme hrobky známých lidí. Mě například upoutala ta, která je věnována Williamu Blakeovi, o kterém tak básnil Xebeche z Mrtvého muže...Na druhém břehu Temže je Tate Modern Gallery. Těším se na již zmíněného W. Blakea, ale následně uvnitř budovy zjišťuji, že mám smůlu, jelikož tam nic takového dle informačního systému není. Proběhneme tedy dvě podlaží a jelikož výstava, resp. exponáty stojí za hovno, vzdáváme to a valíme se kochat alespoň vnitřkem budovy, která dle mého laického hlediska stojí za to. Industriál jak vyšitý. No jo krása – kdepak Vaňkovka se svými obchody...S Londonem se loučíme London´s Pridem, pro spravení chuti, Eva si dává Guinesse. Máma zkouší „Londýnskou pýchu“, kterou štítivě odmítá. No po Abbotu mi to teda jakože šmakuje. Zlehka po dvou pivech (navátý) opouštím lokál, mimo to jdu očíhnout sociální zařízení, stejně tak i Eva. Ta je z hajzlu tak nadšena, že říká cosi o tom, že zabloudila do obýváku. Asi silné pivo. Já takové štěstí neměl.

...Tím vlastně celá dovolená končí, aniž bychom po 30i letém výročí vydání desky „Never mind the bollocks“ vzbudili nějaké pohoršení.

zpět na stránku Zahraničních výletů