Výlet Vranov, Šebrov-Kateřina, Blansko

Někdy po desáté vyrážíme s domova, abychom se z prostor medem, strdím a chlastem oplývajících dostali do „podmostí“. Snad to nebude příprava na budoucí „světlé“ zítřky. Na nádraží královopolské dorážíme s úsměvy na rtech, ačkoliv babské rady nad zlato „proč by sis bral boty, když máš krátké gatě“ se míjí účinkem. Frišné počasíčko pročísá holé nohy, odhalené údy. Jen jedna jediná osoba je připravena na případný déšť, změnu temperatury směrem pod hranici nuly... Mno a já to – jako vždy – nejsem.

Hraji si na „tvrďocha vytvrdlého“, ovšem maminka s ženou nemají až tak přílišného porozumění, proto vystupujeme na poslední zastávce, která leží v tarifním pásmu 101. Ano, na hranici království představitele rané netolerance a xenofobie, které by se dalo překřtít na Sládkovo.

Vítejte ve Vranově

    Po obhlédnutí a obšlápnutí místa věčného odpočinku míříme ke klášteru a jeho kostelu. V dnešních dnech jako by jedna z věží před poutníky i návštěvníky svou pokrývku smekala, neboť ji zkrátka postrádá a má ji odloženou u své základny. Podél zdi a pod zvonkohrou se dostáváme do kostela. Neváháme a jdeme se kochat i vnitřní výzdobou, následně okolím, až se dostáváme k hrobce. Je ve stavu ochrnutých, proto ji v podpírání nepomáhají pouze sloupy, ale taktéž dřevěná výztuž.

Obhlížíme vystavené zboží a rozhodujeme se, že přispějeme nejen na své dobro, ale také milé paní. V rukou se objevuje turecký med, taktéž i lázeňské oplatky. Při „barterovém“ obchodu peníze za zboží se rozeznějí zvonky na zvonkohře a já bojuji s psotníkem. „Ježišimaria,“ dostává se ze mě. Žena i paní za pultem mě upozorňují, abych nebral božího jména nadarmo...

Ještě bychom se mohli jit podívat do mnišských cel, rozhoduje maminka. Pokorně ji následujeme. Při optání se na cestu „pocestné“, můžeme-li dovnitř, je nám řečeno, že ano a beze všeho. Jsme však ochuzeni o 20 korun, neboť pocestná bere až desátého.

Skvost svaté Kateřiny

    Cesta lesem končí a my vkračujeme na území ani ne tak nikoho jako spíš Kateřiny. Kateřiny ne ledasjaké, ale svaté. A ne svaté jen tak nějaké, ale s velkým „S“. Scházíme do městečka a lze zaslechnout slova nechutenství „že pokud teď jdeme z kopce, budeme-li pokračovat v cestě do Blanska, budeme muset sestup opětovně vystoupat...“

Dle instrukcí míříme ke kostelu. Kostelu sv. Kateřiny. Stavba asi nám všem vyráží dech. Nebo je to tím výstupem? Každopádně na vyčnělou skalinu, na které je kostel, se dostáváme. Na těchto místech měli dle legend kázat Cyroš i s Metůdkem, následná dřevěná kaple byla zaslíbena Petrusovi et Paulusovi, pak zde byl postaven kamenný kostelík. Nevychovaně obhlížím Kateřinu ze všech stran, tj. i zezadu, ovšem pod sukni se gentlemansky nedívám. Naše estetické čivy jsou uspokojeny. Cesta sice může být cílem, ale dnes je neděle, skvotovat v přírodě taktéž nelze – o divou zvěř ani tak nejde, jako spíš o fachu, která nás čeká pondělní ráno... „Pondělky bych zrušil..."

Tak s hospodou to není špatné řešení, je však zavřena až do 17. hodiny. Vracíme se zpět k rynku a překvapivě značku po delším hledání nacházíme. Jdeme kolem luk, občerstvujeme se nakoupenými milodary a pokračujeme v cestě. Také nám nic jiného nezbývá. Jsem opět obklopeni vzrostlými sosnami, taktéž buky a habry lze spatřit v blízkém okolí. Cesta z města a opětovně do města... Je to jako přes kopírák. Taktéž jdeme nejdříve z kopce, abychom tentýž výškový rozdíl museli dohnat výšlapem. Nedá se funět, jdeme do toho. Okolní krajina je příjemná na pohled, kromě tří šlapajících a supících lidí je možné slyšet tu káně, onde i „kakáně“. Všude pusto a lidoprázdno. Svět patří nám!!!

Cesta z Blanska

    Jsme každopádně rádi, že sestup máme za sebou a vyzrálému turistovi jeho cestu k výšinám rozhodně nezávidíme. Jsme na okraji Blanska, již jen pár kroků brání k tomu, abychom byli s to odjechati. Na nádraží docházíme v čtyři čtyřicet pět. Máme tak ještě něco přes půl hodiny, abychom se dostali do centra tohoto města. Marno jest něco hledati, nacházíme cestu k zámku, na jehož nádvoří se kocháme zdařilé rekonstrukci. Je po páté, na případnou prohlídku kašleme. O čtvrt vychází zámecká paní, my se stavíme na nohy, že jako půjdeme. Jsme však ubezpečeni, že není nutno odcházet, ještě se tu obdivovat budově můžeme. Děkujeme, ale vlak na nás jisto jistě nepočká, proto se jak se zámkem, tak i s paní loučíme.

zpět na stránku Tuzemských výletů