Pálava v celé své podzimní kráse aneb setkání se s němým svatým

Již několikrát jsem se na tomto čarokrásném území u novomlýnských nádrží a „rodištěm“ Věstonické Venuše zjevil. Vždy se však spíše jednalo o jednodenní přechod Pálavy jako takové – počátek cesty se udával v Popicích, konec trasy určovalo náměstí v Mikulově. Tento přesun se konal v době letní, potažmo v době podzimní, kdy vinné bobule ještě zrály (jóóó ještě zrály) na vinohradech. Čar pálavských vrchů by mohlo podtrhnout ještě fest podzimní počasí – široká paleta barev listnáčů, které na svazích „českých Alp“ rostou.
...Tentokráte nevyjíždíme do pálavských končin, jak je obvyklé devátým vlakem...Snad nám bodří jihomoravané něco dobrého k obědu uvaří, pokud nás na něj samozřejmě pozvou.
...dojíždíme do Popic, s námi tam vystupují dvě kikiny a prarodičovstvo s vnukem. Představitelky módního mola mají logistiku v malíčku. O tom alespoň vypovídá nastartovaný motorový kočár, který se s jejich nastoupením dává do pohybu – a to našim směrem, směrem na Strachotín. Ještě unaveni nejsme, vydáváme se vstříc tlupě Kopčemově, stejně tak žralokům, kteří by mohli podpálavské nádrže obývat. Je něco kolem dvanácté, proto nás ani nepřekvapí, že cestou k Dolním Věstonicím potkáváme personu „pod plachetkou osoba“. Oddychávám si, protože jsme za sebou nechali vnoučka i s dědou a bábi. Pokud by Polednice na nás začala dorážet, mohu ji navrhnout lepší masíčko k obědu.
Mezi vinohrady, po asfaltové cestě sestupujeme k hlavnímu tahu do Věstonic. Vítá nás nejen panorama pálavských kopců, ale také boží muka na rozcestí před Strachotínem. Pokračujeme pěšmo přes Strachotín, na mé volání „Přííííííívoz!“ nikdo nereaguje, nezbývá než pokračovat v cestě po přehradě. Obdivuji se stromovým velikánům, kteří čouhají z vodní hladiny, milá milá se věnuje labutím.
...Kolem kostela a hřbitova míříme k vinohradům. Hlavy tu ještě stojí, ovšem bobule již očesány byly – zřejmě již vinobraní proběhlo.
...S propocenými triky a funěním se dostáváme na hranici listnatého porostu severních svahů, následně zaplouváme do lesa, lomoz turistického oddílu necháváme za svými zády. Kolmější stoupání zvládáme skoro bez ztráty kytičky, potajmu však závidíme milovníkům přírody scházejícím strmý svah. Silueta hradu se v ještě neopadaném listoví stromů před námi zjevuje, my se kocháme hradem, prolézáme jej, nenápadně se v množství lidí, které tady dnes je, snažíme vydýchat a obnovit své ztracené síly a rozhodujeme se, co bychom mohli podniknout dále. Do Mikulova se mi nechce, má drahá drahá dnes nezdá se býti ve stoprocentní kondičce, navrhuji tedy alespoň návštěvu kaňonu, či strže.
...Protože na pravé straně strže vidím pěknou kamenitou cestičku, navrhuji, že bychom ji mohli prozkoumat, kam vůbec vede. Určitě k domovu, otázka je, k domovu koho. Sestupujeme tedy ještě níže, jsem upozorňován, že toutéž cestou se rozhodně vracet nebudeme. Začínám se potit i přes zapadající slunce a snižující se teplotu. Ovšem pohledy a prostředí, ve kterém se nacházíme, nechávají zapomenout na nejistotu, kam cesta vede, stejně tak na fyzickou únavu. Pokud existuje „přírodní nabíječka" lidského nitra, pak jsme ji našli. Kocháme pohledem na skály, po kterých jsem vždy sestupoval, ale nikdy neviděl, po čem jsem chodil. Oba jsme ze scenérie unešeni, v mé ženě jako by se hromadily emoce a nějaký druh serotonimu
....Pod kamennými velikány dáváme si svačinku, na rozcestí kontrolujeme čas a směr a vydáváme se k Horním Věstonicím. Lesem, který jako by čekal na mistra plátna, aby zvěčnil podzimní žlutokrásnou atmosféru listnatého lesa, se dostáváme do skalního města. V době, kdy se tu zjevujeme my, je obleženo horolezci i horolezčaty. Přemýšlíme, kolik tátů z okolí již asi bylo dostáno do polepšovny...
...Kolem sklípků, z nichž jeden evokuje malířská díla mistra Velíška, se pomalu dostáváme na rynek Věstonic, tentokráte Horních. Ovšem můj milý a přátelský pokřik „vííííííííno“ je kvitován stejně tak jako dožadováni se přívozu ve Strachotíně.
...jímáme se trošku protoulat touto vesničkou. Zrovna se hraje fotbalový mač, my se však usídlujeme u božích muk nad věstonickým „Noukampem“, dovídáme něco staronových sprostých slov, která se linou z areálu, kde probíhá sportovní klání. Nikoho z nás to nepohoršuje a svatý Urban nám k tomu také nemá co říci.

zpět na stránku Tuzemských výletů