Letní výlet přes Grúň na Bílý Kříž

    ...No co ale včil? Plány jsou hezké, ale má to cenu se vůbec lopotit do dálav? Rozhodujeme se co s nastalou situací. Ve finále padá rozhodnutí, proč se nepodívat do okolí, které je co by koněm dohodil a na kameni doskákal. Výlet na Bílý Kříž a Grúň tak může začít.
Jako správní turisté moderní doby necháváme několik stovek koňů rozřehtat se pod kapotou automobilu a přes Bílou, kolem přehrady Šance a serpentinami se dostáváme na hlídané parkoviště, odkud náš výšlap do beskydské přírody, valašských staveb, na hranice česko-slovenské a za piknikem v přírodě s vepřovkou může začít.
Prvotní kroky nás vedou po asfaltovém povrchu, který tu bije do očí jako pěst na oko. Vzpomínky na osmdesátá léta a procházky přírodou, které dominovali maximálně kamenité cesty mi ožívají v chatrné paměti.
...Jedná se o dřevěný kostel, který je jakousi dominantou tohoto koutu světa, stejně tak našeho výletu. Samozřejmě hned po pikniku s vepřovkou... Počítám, že svými fotografickými choutkami nasírám všechny zúčastněné, respektive s narůstajícím časem stráveným v mé společnosti a neustálým odbíháním a zdržováním, což je zapříčiněno robením fotodokumentace nasírat budu.
...Nedaleko od kostela nás něco udeří do nosu. Není to pěst Radegasta ani zbloudilého Krakonoše. Je to puch plíce trhající. Nejsou na vině ani moje nohy, i když jsem zut. To areál (snad) bývalého JZD a vykopané silážní jámy jsou nenadálého smradu příčinou. Nezbývá než politovat místní dovolenkáře, kterým vlahý vítr čistý beskydský vzduch vhání přímo do oken...
Cestou zpozorujeme něco jako naučnou stezku. Sice jí procházíme opačnou stranou, tudíž až na konci (z našeho pohledu) se dovídáme, že měla představovat povrch, kterému byly vystaveny děti, které se z místních pasek dostávaly do školy. Protože stejnou cestou půjdeme i zpět, dávám si  předsevzetí, že to vyzkouším na vlastní kůži, na vlastní bosé nožky. Výšlap pokračuje dál, v ohradě se s radostí podívám na symbol zlínského (kdysi gottwaldovského) hokeje.
...V rámci vzdělávacího procesu nepohrdáme informačními tabulemi a dychtivě hltáme vytištěné litery. Za jednou z nich je vidět stavení, které z jedné strany vypadá jako obchod hasičskými potřebami. Hafo hasičských přístrojů vystavených vně stavby k této domněnce vybízejí. Ani ne sto metrů od této stavby je další folklórní budova – tradiční dřevěnice. No srdce úplně plesá...
Cestou k Bílému Kříži se nám otevírají úchvatná beskydská panoramata s pasekami i usedlostmi „na samotě u lesů“. Soulad lidského shonu s čarokrásnou přírodou. V této době je mi odpuštěno kochání, protože všichni na tyto obrazy zíráme se zatajeným dechem, se zatajenými dechy.
...Buď jak buď, dostáváme se k Bílému kříži, který zde byl vztyčen na památku zamordovaného finance, jehož na onen svět poslala skupinka pašeráků tabáku v roce 1830. Taková férová bitka to byla – na jednoho jägra bylo 16 pašeráků. Nevím, jak k tomu došlo, ale vrah finance musel pohřbít, na místě věčného odpočinku postavili kříž z „odkůrovaných“ břeven. Ten byl na hony rozpoznatelný a z dáli vypadal jako bílý – odtud prý označení Bílý kříž. Z tohoto místa to už bylo jen pár přískoků, abychom se dostali k místu Bílý Kříž. Ještě než si na chvíli sedneme na přistavené lavice, jdeme se podívat na zarostlou louku, které vévodí vlčí boby a dřevěná skulptura dvou milenců. Protože je horko jako sviň, rozhodujeme se využít zdejších občerstvovacích zařízení a objednávám něco málo pití. Inu pitný režim musí být.
...Jára tu není prvně, informuje nás, že v blízkosti je nějaký místní patlal, vydáváme se ve stopách Járových ke stavení, kde dílka místního umělce mají být vystavena. Je sice čas oběda, ale „panu štětců“ to nijak nebrání v tom, aby od prostřeného stolu šel svým možným zájemcům nabídnout své průvodcovské služby po svém ateliéru. Nahlédli a podívali jsme se po prostoru i dílech, ale zlatý hřeb má být vepřovka. Loučíme se tedy s umělcem a vydáváme se ke slovenským hranicím a kapličce.
...V jejím blízkém okolí se rozhoduje spustit své podvozky k přistání, vytáhnout papu, nabrat ztracené síly, nasytit břicha a kochat se příhraničními lesy. Žena je ve svém živlu a otevřená vepřovka s chlebem a paprikou je pomyslným strojem času, který dokáže cestovat pouze jedním směrem – do minulosti. Pokud by kolem procházel pan Manet, měl by jistě další námět na obrazovou kompozici. Nenechali jsme si nastalé chvíle ničit ničím a nikým. Bylo sice divné dívat se na ženštinu s maníkem v posledním tažení, ale když ta chuť byla jako z nějaké reklamy. Vyvalenému chlápkovi se hruď zvedala, takže žil. Ženština nepropukla v hysterický záchvat, takže daná situace byla buď na běžném pořádku, nebo to byla nespokojená manželka, která se v lesích chtěla svého manžela (?) zbavit. Jenže lesy nejsou oplývajícím jenom medem a strdím, ale také obědvajícími turisty. Jaká to smůla na hranicích může se lepit na paty...
...Opětovně se dostáváme k Bílému kříži, taktéž míjíme Experimentální ekologické pracoviště. Dovnitř raději nejdeme, neboť exhalací máme v městských lokalitách požehnaně. I cestou zpět se opětovně kocháme obrazy, které nám místní příroda naskytuje a my se dostáváme již k jednou odzkoušené stezce. Tentokráte zuji svou obuv a užívám si podkladu kamenného, šiškového, kulatiny, jehličí... Toto není thajská masáž, toto je masáž beskydská. „A máš to zadarmo,“ zařval by Béda Bohdal od Mountfieldu.
Ještě jednou se zastavujeme u dřevěného kostela. Pak už nás jen pár stovek kroků děli od toho, abychom nastoupili do motorizovaného kočáru. Cestou do výchozího bodu se ještě zastavujeme v Bílé. Sice ne ve středu vísky, ale u Arcibiskupského loveckého zámečku. Pak už nás cesta vede jen a pouze domů, stejně jako o tom zpívá Pavel Bobek.

zpět na stránku Tuzemských výletů