Za opevněnými kostely (část druhá): Kurdějov, Hustopeče

Je sváteční den, práce vola nevolá, vydávám se tedy prozkoumat již jednou zmiňované místo, o kterém mi dal vědět jeden z exkolegátek. Jedná se o kurdějovský gotický kostel, který je zasvěcený sv. Janu Křtiteli. Protože jsem již jeden opevněný kostel v Nosislavi navštívil a smatril, proč tuto sbírku nerozšířit či ji přímo nezkompletovat? Je rozhodnuto, jsem na nádru.
Ze společnosti „auta stojí, vlaky jedou“ jsem nejen já, ale i ostatní spolucestující, zaražený jako větry „mimořádně na nástupišti č. 2, kolej třetí“. Spoje společnosti, která je diletantsky vedena již několik desetiletí, mají – nepřekvapivě – sekeru. Jsem zvědav, jestli autobusové spoje budou na ty kolejové čekat. Jedna věc je ovšem překvapující – pozitivní a slušný přístup „štiplístka“ v uniformě.  To se dneska až tak často nevidí, proto svou nasranost na zpoždění vozu rozpouštím a palec zvedám nahoru. Dnes bude gladiátorovi v modrém odpuštěno.

Na skok v Hustopečích

    Zorientovávám se v mapě. Prvotní místem, které chci mermomocí navštívit, je zmiňovaný Kurdějov a jeho opevněný kostel. Do něj bych mohl dojít přes mandloňový sad, maluji si bláhově. Přesto se jdu raději pozeptat do informačního centra, jestli mé předpoklady nejsou liché. Dorazit by to šlo, ovšem po cestě – vyhrazenou pro převážně motory vybavené dopravní prostředky. Po neoficiálních stezkách také, ale ty značené nejsou.
Kolem hřbitova, cestou po hlavní silnici se napojuji na naučnou stezkou, kterou bych se mohl dostat k rozhledně, poté snad i do Kurdějova. Bloudění se v travní džungli končí vstupem na dosavadní mandloňovou stezku, po které k sadu docházím. Stromy jsou již odkvetlé, olistěné. Ovšem specifická vůně známá z cukrářských produktů obsahující tyto peckovité plody. Nebo je to vůně cyankáli? Zhluboka dýchat břicho zastrčit. Když už jsem zde, podobně jako rozhledna, nedá mi to, abych nevylezl nad úroveň korunoví. Kochám se.

Kurdějov a opevněný kostel sv. Jana Křtitele

    Sestupuji a zkouším se donavigovat na Kurdějov. Celou štreku po hlavní se mi opravdu jít nechce. Nedá se moc dělat, stejně tak asi ¾ cesty po spojnici obou obcí – Hustopečí a Kurdějova – jít musím. Naštěstí mě nic nesejmulo, proto se mohu dalším opevněným kostelním skvostem kochat na vlastní oči. A že je čím!
Kolem i po areálu opevněného kostela sv. Jana Křtitele lítám jako pumlíč, nemohu se nabažit krás a genia loci zdejšího místa. Jsem tomu rád, že alespoň pro tento okamžik mohu rozjímat nad pomíjivostí lidské života a obdivovat stavební um byvších fachmanů.
Při procházce a koumání tohoto místa mě překvapuje čtyřčlenná rodinka, která se mi za zády zjevuje jako „dušstvo“. Přece jen společnost, kterou mi v mé fantazii dělají lidé oděni do kuten připraveni lukem, šípem, samostřílem a rozpáleným olejem bránit své duchovní místo, je narušena návštěvou z 21. století. Opevněný kostel je i jimi dobyt. Spodní prádlo mám pouze jedno, takže hned tak do něj po nečekaném setkání pouštět nemohu.
Nezbytnou čumendu končím opětovnou promenádou kolem vnějšího opevnění kostela i fary. Následně se rozhoduji pro návrat do Hustopečí stejnou cestou, kterou jsem se zde dostal. Co noha nohu mine na cestě 420, sem tam spočinu, abych mohl zachytit páru božích muk. Dostávám se zpět do Hustopečí.

Opětovně v Hustopečích

Cestou opačným směrem jsem si všiml směrovek na vinné sklepy, neotálím a do uličky Na Hradbách se vydávám. Jsem okouzlen polorozpadlými domy, které sloužily jako bordely, některé dostávají nový kabát, jiné jsou nalévárnami vinných produktů, další jsou penziony či mutací všeho dříve zmíněného. Oslovují mě však i zdi na druhé strany ulice, které jsou unaveny jako Země sama. Jedná se o zbytky městských hradeb, které mají svou novou funkci i v dnešní době.
Z vinné uličky se dostávám k hlavnímu hustopečskému náměstí, kterému vévodí novodobý kostel sv. Václava a sv. Anežky a novorenesanční radnice. V rozpáleném poledním slunci se marně snažím dostat do novodobého kostela, proto jej hltám pouze zvenčí.
Mám ještě čas k návštěvě tamějšího židovského hřbitova. Cestou k cíli procházím ulicí Svatopluka Čecha, jež je lemována třešněmi. Docházím k místu věčného odpočinku Abrahamových potomků a čučím, že tu někdo „zaúřadoval“. Buď mám špatnou mapu, nebo mě ovládl orientační nesmysl. Je tu nějaký posekaný palouk, kamenné stély však nikde. Chvíli váhám, jsem-li na správném místě. Tabule, která upomíná na historii zdejší židovské obce, stejně tak i hřbitova mi však dává za pravdu. Protože tu opravdu už není asi co vidět – alespoň to, co by mě zajímalo – otáčím se na patě a valím zpátky na autobusák, abych se nechal odvést kýženým směrem k domovině...

zpět na stránku Tuzemských výletů