Výlet do Lednice - UNESCO pohlednice z lednicko-valtického areálu

    Vlakové nádraží je obsypané lidmi jako na prvního máje. Není to ovšem příklon k šetření planety Země ani odklon od dosavadního způsobu života „po mně potopa“. Žena se doslechla, že většina lidí valí do Hodonína (nebo kam). Počítám, že přehršel lidí tu je jen a pouze z jediného hlediska – cesta vlakem značí ožrání se do němoty bez nutnosti sednout za volant a být šikanován(-a) útvarem „Pomáhat a chránit“.
Kvanta lidí překvapují organizační skupinu České dráhy. Otevřených výdejových okýnek je asi kolem 5, poměr kas vůči cestujícím 1:250. Ovšem lze se vůbec takovému podcenění situace divit?
...nastupujeme do vlaku, který připomíná soupravy expedované za minulého režimu na chmelové brigády. Jsme na chodbičce, prochází i konduktér, který s ženskými elementy laškuje v tom smyslu, že vepředu jsou soupravy úplně prázdné. Dostává se mu odpovědi, že předek je odrazem zadku, tudíž je to narvané i tam. „No je vás hodně, no,“ odpovídá kontrolor lístků. Kurva, to je asi furt – páteční spoje, spoje před svátkem či po něm.. Ještě že ajzbón nelaškoval se mnou; bych vyšuměl jak vitacit.
...Daří se neskutečné – vystupujeme ve stanici, aniž bychom se z vlaku pakovali o zastávku dřív nebo později. Vyhledáváme místo pro autobus a zíráme. Kromě nějakých vinných slavností to vypadá na nějakou šou i v Lednici. Alespoň dle počtu občanů, kteří s námi čekají na autobus do místa dalšího ze seznamu UNESCA. Šofér nám dává informaci, že centrum Lednice poznáme, protože je takové vymykající se. No měl pravdu – něco, co připomíná pseudolondýnský parlament, tady je, takže vystupujeme i z autobusu, v doprovodu dalších x lidí.
Prvně míříme do informačního centra, abychom alespoň mohli nějakou mapu vyzískat. Otevírací hodiny od desíti do čtyř každý den však nechávají vzpomenout na České dráhy a jejich heslo „náš zákazník, náš pán...“

V Lednicko-valtickém areálu

Jdeme se tedy podívat k zámku. Nezajímají nás však interiéry jako spíše zahrady a zámecké okolí. Míjíme zámek, ovšem do oka nám padá budova skleníku. Návrh, že bychom se tam mohli podívat je odsouhlasen, jdeme tedy dovnitř. Poplatek hradíme, jímáme se koumat rostliny, které jsou ve skleníku pěstovány.
...Po oduševnělém zážitku se jdeme podívat na lodní dopravu, kterou máme v merku dneska využít. Spoj nám zrovna před chvilinkou odjel, rozhodujeme se, že k Janohradu dojdeme pěšmo, odtud bychom mohli využít možnosti dostat se k Minaretu loďkou. Vyhledáváme značení, abychom se k momentálnímu cíli mohli vydat, určujeme si kurs a jdeme parkem. Obdivujeme se tu zeleným, onde dožluta zabarveným stromům, jinde hledíme na uschlé velikány rostlinné říše. Abychom nebyli rušeni dalšími pocestnými, mizíme do jakési rozbombardované pozůstalosti stavení. Pak pokračujeme dále v našem směru. Ti, jež nás měli předběhnout, však svou pouť po nějakých dvou stech metrech končí...

S kapitánem Nemem po staré Dyji

...Jdeme se podívat k přístavišti a zakupuji dvou plavebních lístků na možný svoz/ponor po/do Dyji/-e. Máme ještě čas, asi takových 10 minut, nástup se koná zde. Jsem ujišťován, že spoj neprošvihneme, přesto se zdržujeme v blízkosti mola. Nějaký člun jménem Arnoštek přijíždí, po vystoupení osádky jsme kapitánem baltické flotily upozornění, že si dá fóra 10 minut, pak můžeme nastoupit i my. To vypadá na romantickou plavbu ve třech – já, moje milá milá a kapitán Nemo.
Za pět minut se kapitán navrací, řízných řevem volá svou osádku, která si zakoupila plavebné. Že je to námořník, jaký má být, o tom vypovídá pruhovaný trik. Ovšem zapomněl si svou policejní bundičku na souši, volá tedy pohůnka od kasy, aby mu ji hodil „a to rychle“, neboť odrazil docela silně a loď se od břehu vzdaluje.
...Nemo se obléká do vaťáku, ovšem seniorní osazenstvo jej prosí, jestli by nemohl opětovně vyniknout proužkům a svalům. Sen pro ženy se stává skutečností – i když na palubě jsou pouze dvě.  ...Abychom nevypadali jako dyliny, co si zde přišli pouze projet řitě na lodi, udržujeme jakous takous konverzaci s kapitánem lodi. Při míjení se s protijedoucí lodí šéf šífu na upozornění spolucestujících „Houstone, máme tady problém“ odpovídá: „Žádný není, tu kocábku podplujeme.“ V lekci biologie na pramici se dovídáme, že bobr evropský si hráze nestaví; doménou bobra kanadského je tvorba takových vodních staveb. Dozvídáme se také, že komáři tuto sezonu problémy nečinili, substitucí však byla hejna hovad (překvapivě ne těch lidských). Prý tu taktéž je možno nalézti raka říčního i škeble, dokonce i všechnu rybenu tu lze potkat. Jen ne toho žraloka, na kterého jsem se ptal tu dosud nenarazili. Vím však, jak ho najít. Být teplejší počasí vlezl bych do řeky a jistě by se našel jedinec, který by mi nohu rozsápal.

Turci na jihu Moravy aneb dobývání lednického minaretu

...Vydáváme se vertikálním směrem dobýt rozhlednu. Po točitém schodišti, po 302 schodech stojíme na vrcholu minaretu a rozhlížíme se kol dokola. Cesta zpět na samotnou zemi může začít.
Dole se rozhodujeme pozřít něco mála občerstvení – kupuje se zubr a hranolky. Konzumaci končíme ve svitu slunečních paprsků, já následně na břehu zámeckého rybníka komunikuji s žábou, kterou pro jistotu nelíbám.
...Chceme vyhledat vinařskou vesničku, vyrážíme ze zámeckého areálu podél cesty směrem do Podivína, ovšem ani tam nic nenacházíme, vracíme se zpět do centra a hledáme nějaké příhodné místečko, kde bychom si mohli sezobnout něco malého do žaludku. Tápáním a vybíráním nakonec „přistáváme“ v pizzerii Nad Knihovnou. Sami jsme zvědavi, kolik tiskovin je ve sklepě nebo sklepení této budovy. To, že bychom něco na čtení (krom jídelního a pitného lístku) našli uvnitř restaurace, jsme ihned zavrhli.
...Ještě něco málo času nám zbývá, rachot klíče v „íčku“ nám dává najevo, že je šestnáctá hodina. Na náměstíčku si dáváme pravou chorvatskou zmrzku a začínám tušit, že jsem se dneska přežral.
Autobus nás s menším zpožděním dohazuje k železniční stanici, vlak ho má však ještě větší. Kupujeme tedy lístky a s příjezdem soupravy do ní nasedáme. Směr domů...

zpět na stránku Tuzemských výletů