Výlet do Koryčan aneb kvůli kuchyni jsem nepřijel

    Na přestupním místě – v Nesovicích –, kde je z mé strany třeba vyměnit vlakovou soupravu za autobus, mám ještě něco málo minut navíc, proto se jdu podívat k mapě, kam to vůbec mám namířeno. Omladinec, který tu pravděpodobně nevyhlíží konec světa, bere odvahu do svých úst a ptá se, zda-li nemám něco chechtacích cigaretek či ušlechtilých travin. Jednou jedinou větou: „Hulíš?“ Nevím, mám-li si poblahopřát, že vypadám stále mlád, nebo už tak sešle...
Netrvá to ani tak příliš dlouho a autobus zastavuje na návsi městečka, které je konečnou dané linky. Ano, jsem v Koryčanech.
(...) Než se dostanu k továrně na kuchyňské linky, potažmo na samý konec Koryčan, míjím velice velmi zajímavou stavbu, která jako by do těchto míst spadla ze samé industriální krajiny anglického severu.
Od možné zacházky do Lískovce mě zachraňuje šestý smysl. Pár kroků zpět, vyhledání zelené značky mě navádí mezi rekreační střediska a chatky, které doposud své obyvatele očekávají, nebo se jich již zbavily. Stoupám dále k lesům, mezi stromy ztrácím nejen trasu a orientaci, ovšem vždy se mi po několika stovkách metrů vždy podaří další pruh zelené barvy v obležení bílých šmírů zahlédnout.
(...) Dostávám se na Vršavu, kochám se okolní krajinou a užívám si kraje, který patří v tuto chvíli pouze mně – až na dva pracující štajgry u zdejší farmy. Cestou na Cimburk se dostávám na mýtinu, která je porostlá ostružiním a sezona černých malin je v plné zbroji. Hlady nepadnu...
Odbočuji ze silnice do lesa a pěšinami si to rázuji k možnému hradu, který bych mohl stéci. I když prvořadým úkolem bylo poobdivování se skalním útvarům. To, že míjím rozcestník s návěstím k hradu, je znamením, že jsem nezabloudil. Bodejť  by jo, když tady už je značení skoro na každém rohu. Jdu se podívat i na hrad, když už je tu. Dobývání nebude až tak složité.
(...) Trošku vyděsí oběšenec (snad nějaký nespolehlivý dělník – dle rekonstrukce, která se tu koná), bílá paní, která z hradní věže přehlíží své panství a drátěná maska alá Křik. Na možné občerstvení rezignuji, protože tu žádný stánek otevřený není, přesto se alespoň optám na cestu ke Kazatelně, protože jsem nepřekvapivě mapu zapomněl doma.
Míjím postarší manželský pár, věkový deficit ovšem doháním funěním, jež by mohl konkurovat i legendárnímu Nazdárkovi. Ke Kazatelně však dorážím první. Kamenný útvar obhlížím skoro ze všem stran, taktéž se na něj vyšplhám a pokochám se panoramaty, jež Kazatelna poskytuje.
Dle nápisů na ukazatelích volím trasu, která obsahuje alespoň nějakou zmínku o Koryčanech. Vyrážím proto směrem ke sv. Klimentovi. Stále víceméně jdu intuitivně a když zaslechnu vyzvánění zvonů na byvším hradišti, nabývám přesvědčení, že tam musí být nějaký pocestný, který bude vědět kudy kam. Pocestných je tu více než dost, takže není vůbec od věci pozeptat se, jestli by nemohli určit správný azimut. Jsou taktéž přespolní, mají alespoň mapu, ve které kýžený směr nacházíme, i když daná část regionu chybí. Nevadí, směr bych měl. Výprava ke Koryčanské kapli může začít. Při sestupu neopovrhnu nabízenými ostružinami, pomalu ale jistě si to vyšlapuji k domnělým Koryčanům.
(…) Kdysi lesní cesta je totálně sešrotována taženými kmeny a deštěm, který dílo zkázy dokonal. Špačkování na adresu lesníků a lesáků dalo se pak očekávat, neboť bylo jen otázkou času, kdy se moje botka do sraček zaboří v takové míře, že budu moci vytáhnout pouze svoji pazouru. K rozcestí Pod Kapličkou však dorážím. Zde se odehraje scéna „překročení bludného pařezu no. II“. Z logiky věci bych se měl vypravit ke kapličce, od které by to mělo být „jen co by kamenem dohodil“, ovšem mít mapu byl bych si jistější. Jdu tedy 1 km směrem k rozcestí, abych se následně rozhodl k výchozímu bodu vrátit a zkusit to ke kapličce. Jdu se podívat k ní. Protože je tu směrovka na rozštípenou skálu, jdu se podívat i tam. Oproti té, co se nachází v okolí Ždáru nad Sázavou se však srovnat nedá. Koryčanská je takovou miniverzí.
(…) Povědomé pojmenování „Nad Zavadilkou“ je toho příčinou, že se daným směrem pouštím, i když jsem si jist, že na Prostřední Bečvu tudy nedojdu. Možná i díky tomuto se prokletí „bludného kořene“ podařilo ve finále zlomit. Cestou ke Koryčanům jsem stačil zahlédnout rodinku „zařezaných“ srn a po několika stech metrech „chřibský Dallas“. Vypadá to, že tekuté (černé) zlato či zemní plyn se nenachází pouze na Pálavě.
Za deset celá opět stojím na rynku s kostelem v Koryčanech. Pohled na odjezd spojů mi napovídá, že si ani zde žádný iontový nápoj nedám. Autobus odjíždí v celou, další spoj by bylo možno odchytit asi až za hodinu a půl.

zpět na stránku Tuzemských výletů