Telč - perla Vysočiny
Na místo, kterému již dlouhou dobu nevládne pan Blahoš ( nebo černokněžník Zababa?), ale jeho následovníci, kteří mají výbavičku 21. století. Alespoň se nám dostává povzbudivé informace, že vlak, do kterého jsme nasedli, opravdu do Telče jede a že bilety se prodávají přímo ve voze. Usedáme do „Esmeraldy“ a venku se začíná opětovné sprchování země...
Do Telče dojíždíme a s výstupem nás vítá vlhkost vzduchu, která má asi takových 80 procent. Jdeme k centru, ke kterému nás jako vztyčený prst vede jedna z městských věží. Kolem rybníka, kde pomneme vzpomínku na českého ještě nenáctiletého Nobela, jemuž po skončení války a s hrátkami s nevybuchlou municí mu tato explodovala tak nešťastně, že jej stála život...
...Provazce vody padající z hůry s ubývající černou tekutinou řídnou, jdeme tedy do ulic šestitisícového města. Bránou u rybníka vstupujeme do vnitřního města a jsem zvědav, co nás bude čekat. Prý že v Telči stojí za vidění pouze náměstí, bylo mi řečeno. Že by mě tedy mohlo čekat jenom zklamání. S roztaženými deštníky se jdeme prohodit do zámku, konkrétně do zámecké zahrady. Čím déle jsme s parazoly nad hlavou, tím kapek ubývá, ovšem černota nad samotným městečkem neřídne...
...Další metou, kterou jsme si vytyčili, je procházka po malebném náměstí, promenáda pod nekonečným podloubím. Vzpomínám si na bratra, že bude slavit jakési své zrozeniny, čert ví kolikáté, a tak se rozhodujeme, že bychom se po nějakém daru mohli porozhlédnout i zde. Protože vidím cosi hambatých obrázků ve 3D, nabývám dojmu, že by se mu toto mohlo líbit...
...Pokračujeme v korzování po náměstí, pořizujeme něco snímků a dohoda o návštěvě jídelního zařízení se uzavírá – navštívíme ji až po procházce, protože komu by se pak chtělo chodit s plným břichem? Abychom nebrousili jenom nejexponovanějším místem Telče, zabočujeme do míst, jež nejsou turisty mnoho vyhledávaná a naše „exploroidní“ snaha je odměněna pohledy na zákoutí, která dosud ještě neprošla renovací a pociťujeme příjemnou únavu materiálu a odchlipujících se omítek. Šeď sedmdesátých či osmdesátých let na nás dýchá a vstupuje do nás všemi póry. Kulturnost také nezůstává nenaplněna – návštěva místní výstavní galerie je příčinou objevu výtvarnice Simonetty Šmídové, která nechává zavzpomínat na brněnského malíře Pavla Čecha...
...Následný kurs je jihojihovýchod a my se vydáváme do Starého Města, v jehož blízkosti se nachází židovský hřbitov. Protože se počasí umoudřilo, možná nám chtělo udělat radost, míříme k Staroměstskému rybníku. V jeho blízkosti je zajímavá stavba, která má svá nejlepší léta za sebou. Mládež, která si asi nemá kde hrát, se snaží rozšířit si své hřiště demolicí mlýnské ruiny. Mít tak více odvahy, šel bych i v útroby chátrající stavby, ale poněvadž nejsem nejmladší, raději se střetu s destruktivní mládeží vyhýbám...
...Až po dotazu mé milé milé mi dochází paradoxní označení parní mlýn s vodním náhonem... Já říkám pořád, že mě stačí jenom kopnout...
U Metoděje v Telči
...Protože nabídka míjených restaurací nás nepřesvědčuje k jejich návštěvě, navrhuji, že bychom se mohli podívat do špeluňky, která si mě získala již při prvním „kolemprůchodu“. Poutač nabízející UTOPENCE, NAKLÁDANÝ HERMELÍN a ZAVINÁČE, které jsem v hospodě snad ještě nikda neměl upoutal můj zrak hned napoprvé. Podtrhnutím je nabídka piva Bernard, takže není co řešit. Vcházíme dovnitř, nerozvážně vybíráme stůl s mramorovou deskou a usedáme. Cihlový sklep s valenou klenbou, příjemným a milým číšníkem, jenž je snad i provozovatelem tohoto sklípku, v nás zakořeňuje pocit vítaných hostů; skoro máme pocit, že jsme se stali části rodiny. Dostává se mi zavínáče, choť dostává nakládaný hermelín a na stole přistávají další půllitry. Poněvadž jsme ve sklepení, tepla tu není nazbyt a mramor opravdu chladí, objednáváme i panáčka slivovice. Pozitivní chuť i teplo někomu ohřívá útroby, jinému leze do hlavy. Zábrany padají, a tak se rozšafně vyjadřuji o prostoru a vychvaluji příjemnou atmosféru samotnému majiteli. Ten při objednávce dalšího pití raději přináší účtenku a začíná si kousat nehty – budou mít ti budižkničemové na zaplacení?
...Opouštíme příjemný lokálek a čekáme až se setmí. Snad nebudeme muset čekat i na hřmění... Stále je ještě relativní světlo, mizíme do Filmové kavárny. Chyba lávky, osazenstvo tvoří přifouklí šamponoví hromotlukové, jejichž ruce mohou soupeřit s mými stehny. Další kávičku si tady raději nedáme. Mizíme na smrákající se náměstí a jsme svědky rozsvěcování se historických budov. Prohlídka noční Telče může začít. Stejně tak jako Slavonice, i zde noční kulisy, bodové osvětlení lucernami, vrhají na městskou zástavbu i zapomenuté uličky Kafkovský nádech a impresionistickou atmosféru...
...Druhý den ráno je nám poskytnuta snídaně s domácích zdrojů, která stejně jako předchozí den má nádech brunche. Do večeře nemusíme nic pozřít, s penzionmajstrovou paní Šošulíkovou se loučíme, je nám povinšována příjemná cesta domů a my se vydáváme směrem k autobusovému nádraží, abychom se autokarem doštrachali zpět k domovině.
zpět na stránku Tuzemských výletů
