Oslavany - od vinařství k uhlí (Havírna a Kukla)

    První zmínka spjata s městem Oslavany je z 12. Století. Možná překvapí, že se původně jednalo o zemědělskou a vinařskou obec. S objevem “černého zlata” se “produktová” orientace města změnila. Do té doby proslavovala Oslavany hlavně fajánsová keramika. Zlatý věk těžby se datuje na přelom 19. a 20. století. V dnešní době na těžební boom upomíná věž dolu Kukla, několik jam na břehu stejnojmenné řeky, hornických sídlišť z 2. pol. minulého století a dnes již zrušená elektrárna.

Scházím do údolí, překračuji jakousi Čertovku a po pár desítkách metrech se z panenské krajiny, na jejím levém břehu, vyjevují unavená patrová stavení, která jsou zde jako pěst na oko. Druhý břeh je lemován minizahrádkami či vyrubanými sklípky ve stráni. Cesta, po které jdu, je široká tak na jedno auto a vydlážděná je kameny. Z konce docházím na začátek této lokality a pohledem na uliční tabuli zjišťuji, že jsem na místě, které jsem rozhodně minout nechtěl – jde o Havírnu. Únava jako zázrakem mizí, euforie z tohoto místa má za následek, že se jímám prolézt tento světakout v rámci možností. Vracím se zpět na místo, do kterého jsem se do Havírny dostal, stoupám po schodech k – téměř samotnému – nebi. Domorodci si za okny asi klepou na čelo, co za tydýta se to do jejich končin dostal. Útulných zákoutí je tu požehnaně, jsem nadšen a trávím zde času, co mohu. Není toto ovšem cílová, proto se ráčím s Havírnou rozloučit a pokračuji směrem na Oslavany.
Krize se ozývá, svádím v sobě boj „mojho lepšieho ja“, přesto beru za kliku místní restaurace, abych doplnil něco málo iontů. Jenže je zavřeno, jazyk na vestě nechávám viset jako bernardýn. Nezbývá než pokračovat dál. Všímám si vyřazených barevných pneumatik a v paměti mi tanou na mysli vzpomínky na dvůr mateřské školky mého dětství, kde jsme to na vyřazených traktorových pneumatikách natírali Čerokézům a Komančům podobně jako bájní Old Shatterhand a Vinettou...
Dostávám se do Oslavan a plynule navazuji na naučnou stezku, která lemuje levý břeh řeky Oslavy. Teď už mi zbývá dobýt pouze těžní věž Kuklu, která se nad městem tyčí jako přízračný maják. Pamětník časů lepších či horších? Cedulí, jež upozorňují na byvší jámy, je jako děr v rybářské síti. Míjím Dědičnou štolu, u pejskařky se ujišťuji, že jdu správným směrem a nožičky mi při stoupání po kamenných schodech vibrují jako hlavička kaliméra. Opětovné ohlášení se krize. Uklidňuji se, že dnes je na Kukle první otvírací den letošní turistické sezony, takže si pod těžní věží ten iontový nápoj konečně dám. Prolítavám areálem dolu Kukla, kde mi to neplacení vstupného dovolí, po zrekognoskování placu se odhodlávám k otázce, je-li zde nějaká nálevna. „Fiftýni“, jež zde obsluhují, se při mé otázce takřka pokřižují, nabízejí nealko (tím já ovšem disponuji), nakonec padnou slova o kantýně, jenže tam se dostanu za obvyklé vstupné. Tohle vzdávám, ptám se na cestu k nádraží. Loučím se s obsluhou i Permoniem a scházím do centra, bych našel vhodný spoj na cestu damoj.

zpět na stránku Rosicko-oslavanský revír