Pulčíny aneb Smrt si říká Pulčínské skály

Již delší dobu maminka vyprávěla, vzpomínala, připomínala a vůbec, na lokalitu ve valašských kopcích, která je kousek u hranic s „bratiami Slovákmi”. Inu výprava na území, kde se ukrýval i Jan Kačer se svými kumpány ve zfilmovaném Mňačkově majstrštyku, mohla začít poslední zářijový víkend roku 2012.
...Jejich náhradou však zdá se býti „štípačka lístků”. Poněvadž má vlak sekeru velikou, dožaduji se ujištění, že vlak na Střelnou bude na nástupišti ve Valmezu čekat. Pokud se tak dít nebude, alespoň se ujišťuji, že mi mnou zaplacený obolus bude vrácen. Po takovýchto dotazech „ajznbába“ cosi nepěkného vyštěkla, taktéž se otočila na podpatku, další spolucestující již ani nenavštívila a vzdálila se do ochrany mašinfírovy kabiny.
...Cestou k slovenským hranicím tlacháme o dobách dávno minulých, stejně tak chorobách, které jsou dnes již skoro vymizelými – stále se ovšem máme na pozoru, abychom danou zastávku, kde bychom měli vystoupit, neprošvihli.
Neprošvihli, vystoupili, ovšem památnou stěnu (dokonce Čertovu) nevidno. Co mě utěšuje, je množství lidí, které vystoupilo s námi. Asi tak celá čtveřice turistů. Vyrážíme směrem k Čertově stěně, míjíme jeden z viaduktů, pod kterým mizí dvojice turistek. Jelikož jsem byl v těchto místech již před desíti dvanácti lety, nějak se místo, jak se dostat ke skalám, vykouřilo z mé paměti – chtělo by to více ginkha...
...Jdeme tedy za děvčaty, za mostkem vidím nějakou babičku (pohádková není) s vnoučkem, optávám se, zda se i touto neznačenou cestou dá dostat k Pulčinským skalám. Prý dá, jsem uklidněn. „U chalup se dál pozeptáte,“ jsem ujišťován. Turistky dle mapy zjišťují, že tudy cesta nevede, vracejí se. Vrozená ješitnost je příčinou toho, že my půjdeme dál mnou vytyčenou cestou, i kdybychom měli dojít až na hranici polskou. Stoupáme ne ke hvězdám jako spíš na vrch kopce. Chalupy nacházíme, u nich dokonce i domorodce. Doufám, že nedopadneme jako ve filmu Vysvobození (popř. stejně  tak i v knižní předloze). Sedláci naštěstí nemají banjo, vypadají nějak lidsky, rad se nám dostává... Jdeme dle instrukcí, ovšem dobrota lidská začíná se mi jevit pouhou zástěrkou, přece jenom přehrazená cesta po pár stech metrech – to o něčem svědčí. Že by to nebyli až takoví dobráci od kosti? Přes překážku se dostáváme, čekají nás však další, takže cesta ke skalám spíše evokuje branné cvičení. Na pastvině nás překvapují bedly, které by se daly používat jako deštníky, ovšem jsme na začátku cesty, žádnou tašku nemáme, proto houby necháváme houbami a přelezením posledního ohradníku noříme se do hlubin lesa.
...Maminka mi vůbec nedůvěřuje (dobře činí), a tak fotí alespoň jeden šutr olbřímých rozměrů. Jdeme z kopce, jaká to změna k lepšímu. Vidíme nějaké osoby, nápad optat se, kde jsou skály Pulčínské, zdá se býti poněkud nešťastným, ale co by člověk, resp. syn, pro maminku neudělal. Čuju něco jako klepání si na lebaň od pokročilejších turistů (co se věku týče), při dotazu „kudy tudy ke skalám“. Samozřejmě jdeme opačným směrem, neboť paní nás sděluje, že odtud jdeme. Kéž by věděla, že se mýlí
….Kameny jsou zhruba tytéž. Vzhůru tedy na zteč bývalého hradu.
Cestou k výšinám míjíme kvanta lidí. Oproti mé poslední návštěvě docela markantní rozdíl. Lze vidět nejen rodinky s dětmi, ale také celé tlupy výletníků. Věkové rozmezí má ještě „větší nůžkové rozpětí“ mezi mnou a maminkou. Pokud to vyšla malá dítka i psi, nezbývá, abychom se k vrcholu vydali i my. Jde to trošku pomaleji, ale jak praví staré dobré přísloví „není důležité vyhrát, ale dojít“, pomalu ale jistě skaliny dobýváme. Hillary hadra... Nahoře se rozpomínám na skalinný hřbet, který jsme s brášinem před dávnými časy navštívili, dobyli, ale nastal problém, jak se na střeše Pulčín otočit a vrátit se do náruče mé milé milé. Tentokráte se tímto útvarem pouze kochám a jímám se ho zvěčnit fotograficky. Maminka propadá panice a zvolává: „Nelez tam, ať tě to ani nenapadne!“ Nenapadá, ani nepadám.
...Scházíme tudíž stejnou cestou dolů, jde to o poznání rychleji než nahoru – to i přes nepoužití kotoulů či držkopádů. Na úpatí si ještě fotíme horu, kterou jsme dobyli a můžeme se vydat nám již známou cestou zpět. Tentokráte však ne přes Popelišovy paseky, ale po cestě k Čertově stěně. Tentokráte se k ní bez problémů dostáváme. I když maminka říkala něco o tom, že na úplný vrch nejde, přesto se škrábe jako laňka do kamenoví. Kocháme se okolní krajinou, němě si užíváme krásu skalin.
...Orientační nesmysl tentokráte zklamává, obdivujeme se folklórnímu baráčku, který upomíná na Jurkovičova díla. V čekárně na zastávce si všímám grafiťáckého dílka, které nechává zavzpomínat na stranu 71 a 72 biologie pro 7. třídu ZŠ. Inu anatomie v přímé interakci s cestujícími nebo lidmi čekajícími na vlakové spojení.
 

zpět na stránku Tuzemských výletů