Výlet do Ostravy!!!
Po dlouhé době jsem se rozhodl opětovně vyjet do černého srdce tehdejšího Československa, ano mám na mysli Ostravu. Před vice než dekádou jsem se tam přechodně nacházel, čehož příčinou byl pokus – spíše než o studia – prodloužení mládí. Tehdejší vzpomínky na moravskoslezskou metropoli byly zahalené mlhou, ani ne tak koptovou, jako spíše alkoholovou. Pochůzky po Ostravě byly tak naznačeny pouze tím, kde se nacházely hospody a restaurace, než objekty a místa s historií spjatá…
V Moravské Ostravě - příjezd
Tato návštěva měla tak odhalit tyto historicky i kulturně nepodchycené nenávštěvy a nechat Ostravu, aby svá zajímavá místa poodhalila. Příjezd na Svinov proběhl v klidu a míru, nostalgie se začala objevovat na Svinovských mostech. Cesta do Vítkovic, kde jsme se ubytovali, proběhla v klidu a po ubytování, šli jsme se ještě podívat na místa, které jsem si pamatoval. Vyprahlost potřebovala své, svlažit hrdla desítkou Ostravarem jsem se neodvážil (toto jsem si pamatoval již z před desíti let, že tento produkt není ani na mytí nohou), rozhodli jsme se jít do Rezavé Mary, neboť U Radů, bylo v ten den zavřeno.
Co mě překvapilo, byla nepitelnost i ostravské dvanáctky, bohužel chuť nespravila ani Plzeň, která zde byla na čepu.
Ostravské Hradčany a prohlídka Vítkovic
Druhý den nás čekalo místo, kvůli němuž jsme zde přijeli – Ostravské Hradčany. Ještě než uhodila 14. hodina, kdy jsme měli prohlídku začít, prošli jsme si střed města křížem krážem, které svými žiletkovými dráty na plotech připomínaly zapomenuté lágry let dávno minulých. Střed města jsme prošli křížem krážem a před druhou odpolední stepujeme u dolu Hlubina. Platíme vstupné a spolu s ostatními industriálu lačnými návštěvníky začínáme procházku po vysokých pecích. Prohlídka je úchvatná, ačkoliv jsem byl trošku zklamán, že se odehrávala pouze na úrovni země a po použití žebříků či jiných možnostech odlepit se od hroudy ani památky.
Po pokochání se ocelovým městem míříme do Vítkovic, abychom se mohli nasytit dělnických baráčků, kolonií a staveb postavených z cihel. Přes dobu, kterou tady již stojí, si jak kolonie, tak Vítkovice jako takové, svého genia loci stále udržují.
Porubská sorela a odjezd
Poslední den našeho pobytu zasvěcujeme Porubě a její sorele. Dojíždíme na zastávku před 17. listopadu a vydáváme se kolem hokejového stadionu do centra staveb padesátých let. Procházíme bulvárem pod areál škol VŠB, vracíme se zpět ke kruháči a míříme k “vítěznému oblouku”. Kocháme se architekturou nejen této monumentální stavby, ale také stavbami v okolí, následně míříme ještě k domům se sgrafity uvědomělých dětí a míříme zpět do centra, kde v sektoru Stodolní ulice nacházíme nám doporučovanou palačinkárnu. Dáváme si crepes, k tomu modrého portugala a je to snad jediná věc, kterou Ostravě závidíme. Jdeme se podívat ještě k Orloji, pokocháme se soškami. Ještě mě napadá, že bychom mohli jít obhlídnout “tigera”, který svého času stával před pivovarem, teď je však zaparkován na nečestném místě ve dvoře.
Nezbývá než se opět vydat na Svinov. Protože máme ještě asi ¾ hodiny čas, sedáme na nádražku. Vzpomínám na doby, kdy tento restaurant u trati stával za vyliž a když si jeden maník svého času objednával polívku, po nadzvednutí deklu z konve vyletěla kvanta much… Dneska však restauraci nepoznávám, změnila se k lepšímu.
Výlet každopádně své očekávání splnil – zjistil jsem, že nostalgické vzpomínky halily obraz do úplně jiných barev, než svou tvář město nastavuje dnes. Vyjádřil-li se spisovatel Balabán, že Ostrava je brutálně krásná, musím říct, že je krásně odpudivá.
Na několikadenní návštěvu láká, na celý život odrazuje…
zpět na stránku Tuzemských výletů
