Výlet do Olomouce a OAK fest 2010
Navštívit Olomouc, k tomuto rozhodnutí nás vedou tyto prozaické důvody – dlouho jsme tam nebyli a (tehdá) přítelkyně by se ráda podívala na místa svého mládí(?) a druhým důvodem je OAK festival, který se tam zrovna koná. I když můžeme vybírat ještě z narozeninové šou – „vše proti každému“, rozhodujeme se vyjet do města, které mám převelice v oblibě.
Nemaje oprávnění řidičského, ani přibližovadla, cestujeme vlakem do hanácké metropole. I když se snažíme ujet před zachmuřenou oblohou, temná mračna doprovázení naši vlakovou soupravu a případným kapkám dešťovým se asi nevyhneme.
Vlak přijíždí skoro na čas, asi pouze s deseti minutovou sekerou, doufáme tedy, že bychom o předem objednaný nocleh v místním hostelu. Vydáváme se tedy k dočasnému místu nocležnému, abychom přebytečné věci mohli zde odložit. Vcházíme do domu a „po schodoch, po schodoch...“
(...)
Účast na OAK festu 2010 v Olomouci
Prvně míříme k letnímu kinu, abychom se ubezpečili, že jsme nepřijeli nadarmo a přece něco tónů uslyšíme. Již při cestě k danému místu stávám se terčem dotazů, kde a zda-li se festival koná. No – alespoň můj zevnějšek vzbuzuje důvěru, říkám si. Problém s nalezením místa opravdu není, kupujeme bilety, něco tekutin, které by nám pomohly spláchnout prach z prostor prostředků „modré armády“ a jsme připraveni vstřebávat kulturu, kvůli které – mimo jiné – jsme se zde vydali.Takže letem světem: Haleluja Sound System nás více než k pozornosti nutí k nahlédnutí ke stánkům s jídlem, stejně tak přeháňka, která brzy přichází. Stěhujeme se pod deštníky a vychutnáváme si místní mok. Následuje představení Unny – zajímavý "bigbít". Skoro bych to připodobnil k atmosféricky podmanivému hardcoru (mám strach použít sousloví emocore – zaprvé: nevím, co si mám pod tím představit; zadruhé – označení gothiky pro dorost a mládež nikdy jsem neužíval). Snad škoda zpěvu, který evokuje uřvané metalové blackmetalové partičky. Pak přichází na pódium partička, která nás přesvědčila, abychom se vůbec do Olomouce vydali – skupina LU (více informací o jejich produkci hledejte zde: LU na OAK festu). Jdeme se podívat na Jindru Holubce, který přítelkyni převelice překvapil, následuje zhlédnutí a počutí Nieriky, mých oblíbenců GNU a po Sportu areál opouštíme.
(...)
Toulky po centru Olomouce
Ráno opouštíme hostel, dobře vyspaní a míříme prvně do Prioru, abychom nakoupili něco snídaně – špatně se chodí, pokud je díra v žaludku. S nakoupeným proviantem se zjevujeme na Horním náměstí, kde ve svitu slunce snídani bagrujeme. Poněvadž je blízko sloup Nejsvětější Trojice, jdeme se podívat i do jeho útrob. Tam jsem vystrašen brigádnicí, která snad na požádání pár vět k dané památce prohodí. Svého času jsem průvodce dělat, proto vím, že nejlepší bude slečnu pozdravit a co nejrychleji se zdekovat. Což také dělám. Následně míříme k věži sv. „Moritze“, abych se opětovně pokochal pohledem na kamennou šroubovici DNA, po které by se na vrchol věže dostat. Pro dnešek se spokojuji pouze s pohledem nahoru. Jednak jsem na věži byl asi tak pětkrát, za druhé - čeká nás jiná památka – Arcidiecézní muzeum, kvůli kterému – mimo jiné – jsme se do tohoto města vydali.
Nejprve však jdeme do Přemyslovského paláce, kde se kocháme románskými okny a taktéž rajskou zahradou.
(...)
V Arcidiecézním muzeu v Olomouci
Na doporučení rodičky a bratra následujeme tak jejich stopy. Před vlezem do prostor samotného muzea nás vítá slovenský hlídač s dotazem, zda-li víme, co je to za strom, který vévodí tomuto dvorku. No nikdo se nemá k tomu, aby řekl, že se jedná o ginkho. Hlídač tuto informací po pětiminutovém tichu vyřkne sám a ještě dodá, že na podzim, to je tady divočina, poněvadž lidé spadané listy tohoto stromu sbírají tak vehementně, že je netřeba nějakého hrabání. Pak jsme uvedeni ke kasám, kde nám je odejmuta bagáž, a my vpuštěni do útrob muzejních. Je neděle, není třeba platby.
...Při odchodu z muzea je nám hlídačem řečeno, že v galerii – napříč nádvořím – jen možno zhlédnout sbírku fotografií pana Štreita. Je nám tak naznačeno, protože si maník všiml aparátu na mém krku a došel k přesvědčení, že by nás tato drobnost mohla zaujmout.
Jsme potěšeni a vděčni za tip, míříme tedy tím směrem. Ovšem nadšení nás opustilo v přímé úměře s pohledem na barevné fotografie, které se známým fotografem ze Sovince nic společného neměly.
Zamířili jsme si to alespoň do kavárny, kde jsme si užívali květnových paprsků a libé vůně kávy...
Nezbývá již než "zvednout kotvy", v našem případě podvozky, dojít na bánhof a odjechat zpět na jih Moravy.
zpět na stránku Tuzemských výletů
